Kapitola třetí - Rádha

Rádha a Karna

Rádha

"Matko, proč jsem takový zmatený ?", vykřikl šestnáctiletý chlapec.
"Co je Karno ?", zeptala se vozatajova žena a přitáhla si chlapce blíž a pohladila po krásné tváři. "Co tě trápí, zrovna když máš narozeniny ?"
"Otec mi koupil krásný vůz a dobré koně, ale já nechci být vozataj. Proč mám takové podivné pocity? Co je se mnou špatného?"
"A čím bys chtěl být synu?"
Jeho oči se rozzářily a hlasem plným vzrušení vykřikl : "Lučištník! Moje ruce touží po luku a šípech, ve dne i v noci nemohu myslet na nic jiného. Proč moje krev kypí když zahlédnu bojovníka s lukem? Matko, jsem prokletý ? Odkud mám ty nepřirozené touhy?"
Rádha mlčela a po tváři jí skanula slza. Chlapec ji s pláčem objal.
"Ranil jsem tě? Je mi to líto. Raději bych zemřel než tě něčím ranit. Proč pláčeš? Řekni mi to."
"Včera jsi mluvil ze spaní. Křičel jsi "Neodcházej! Kdo jsi? Řekni kdo jsi a proč mne pronásleduješ!" Kdo byl ve tvém snu, Karno?"
Karna chvilku mlčel a potom řekl : "Je to pořád ten samý sen, každou noc. Ale nerozumím mu."
"Vyprávěj mi ho."
"Jak usnu tak se objeví žena. Vidím ji jasně, ale ona to neví. Má závoj přes tvář, je oblečena do drahého hedvábí, vypadá jako princezna. Jak se nade mne nakloní, její slzy stékají na mou tvář. Posadím se a zavolám "Kdo jsi?", ale ona vždy zmizí. Matko, někdo mne musel proklít! Ten sen! Ta touha po luku!"
Rádha Karnu objala, jako by se bála, že ho může ztratit. "Karno, myslím že přišel čas, aby jsi se něco důležitého dozvěděl. Je to příběh podobný těm, které rád posloucháš. Bylo to před šestnácti lety, zjara, kdy se tvůj otec Atiratha šel vykoupat do Gangy. Jak stál ve vodě a zdravil Slunce, zahlédl na hladině podivný třpyt, jakoby Slunce na něco na hladině řeky ukazovalo. Vypadalo to jako by proud nesl nějaký poklad."
"Když připlaval blíže, viděl dřevěnou skříňku a byl překvapen jejím obsahem. Leželo tam nejkrásnější dítě, zabalené v hedvábí a s palcem v puse. Spalo úplně klidně a usmívalo se nad svými nevinnými sny. Vypadalo to jakoby sama Ganga uspala dítě ukolébavkou, kterou nemohl slyšet od své matky. Bylo to zářivé dítě, jako by kousek samotného Slunce spadl do vody."
"Tvůj otec přiběhl domů a křičel : "Rádho, podívej co jsem přinesl!""
"To dítě bylo tak krásné, že jsem od něj nemohla odtrhnout oči. Řekla jsem : "Podívej se jaké má brnění a náušnice." Oboje byly z tak čistého zlata, jaké jsem nikdy neviděla."
"V obavách jsem vykřikla : "To není obyčejné dítě, přinesl jsi domů dítě nějakého boha.""
Karna seděl tiše. Každé matčino slovo trhalo jeho dosavadní život na kusy. V tomto příběhu se doslova znovu narodil.
"Tvůj otec řekl : "Našel jsem ho plout po hladině řeky, možná je to opravdu odpověď bohů na tvoje modlitby. Cítím v mém srdci, že byl narozen aby byl tvůj Rádho. Nazvu ho Radhéja a bude to tvůj syn.""
Karna vzdychl a objal svou matku. Matka pokračovala : "Viděli jsme tě zabaleného v hedvábí, jaké jen princezny mohou mít. Řekli jsme si, že tě nějaká princezna opustila z důvodu, který zná jen ona sama. Nerozuměli jsme však brnění a náušnicím. Jako by byly částí tvé kůže a rostly s tebou.
"Protože jsi měl brnění a náušnice, dali jsme ti jméno Vasušéna. Otec ti vždycky říkal Radhéja, ale já jsem tě podle tvých dlouhých uší pojmenovala Karna."
"Pro nás bylo důležité, že jsme měli syna a po šestnáct let jsme si užívali toto požehnání. Nyní jsi rozrušen a tvoje ruce netouží po opratích, ale po zbraních válečníků. Karno. Musel jsi se narodit v nějakém paláci a my tě vychovali ve skromném domě vozataje. Všechno, co máme, ti s láskou dáme."
Rádha měla opět oči plné slzí : "Není to žádná kletba ani ostuda, že toužíš držet luk, ale proto že ti v žilách koluje taková krev."
"Běž Karno, najdi svou pravou matku. Jsem šťastná žena, že jsem tě mohla vychovat. A děkuji bohům, že mi dali syna, jako jsi ty. Můžeš nyní jít. Vzpomínky na těch šestnáct let mi pomohou překonat smutek z odloučení."
Karna vykřikl : "Co to povídáš. Chceš mne taky opustit jako to udělala ona. Ani nechci vědět kdo to je. Já už mám matku, nejlepší matku na světe!"
"Pokud jde o to být bojovníkem, musím se jím stát. Proto toužím být lučištník a nic na světě mne nemůže zastavit. Požehnej mi matko, musím jít a najít mistra, který ze mne udělá bojovníka."
"Mé dítě, přeji ti abys byl nejlepší lučištník na světě!"
"Až budu bojovníkem, vrátím se zpět k tobě. Prosím, vysvětli to otci, nevím, jestli by mi porozuměl, zvláště, když mi dnes koupil nový vůz a koně."
A tak Karna, adoptivní syn vozataje, vyrazil do světa hledat učitele, který z něj udělá bojovníka.