Kapitola čtvrtá - Parašuráma

Parašuráma spí na Karnově klíně

Parašuráma

Nejprve Karna vyrazil do města Hastinápuru. Tam učitel Dróna vyučoval bojovému umění sto synů slepého krále Dhrtaráštry a pět synů jeho zemřelého bratra Pándua. Pándu se oženil s Karnovou pravou matkou Kuntí a řízením osudu Kuntí porodila tři Karnovy mladší bratry Judhištiru, Bhímu a Ardžunu. Druhá Pánduova manželka Mádrí porodila dvojčata Nakulu a Sahadévu. Dróna se mladíka zeptal na jeho původ a když mu Karna řekl, že je synem vozataje Atirathy, tak ho Dróna odmítl učit. Jako důvod uvedl, že vyučuje pouze syny královského původu a nemůže přijmout obyčejného vozatajova syna.
Prokletí vozatajova syna pronásledovalo Karnu celou dobu a každý učitel ho odmítl učit ze stejného důvodu. Když už nevěděl o žádném vhodném učiteli, zjevila se Karnovi ve snu princezna se závojem a poradila mu, ať vyhledá Parašurámu. Parašuráma byl šestým vtělením boha Višnua na zemi. V předchozích epochách byl zodpovědný za mnohonásobné vyvraždění stavu bojovníků. Byla to pomsta za vraždu Parašurámova otce jedním z válečníků. V nynější době se Parašuráma uklidnil a trávil všechen čas v meditacích ve svém ašrámu, aby odčinil hříchy z předchozího vraždění.
Karna věděl, že nemůže přijít za Parašurámou jako syn bojovníka. Protože původ jeho otce byl napůl kněžský a napůl bojovnický, rozhodl se Karna, že se prohlásí za brahmína. Bude to jen poloviční lež. Po mnoha dnech cesty Karna dorazil do ašrámu v jižních horách. Tam našel Parašurámu sedět v meditaci pod ohromným banyánovníkem. Karna stál před učitelem se sepnutýma rukama a neodvažoval se způsobit žádný hluk. Parašuráma seděl a nevnímal svět okolo. Karnovo srdce divoce tlouklo. Až konečně Parašuráma otevřel oči a zahleděl se do Karnovy duše.
Zeptal se : "Kdo jsi mladíku ?"
Karna se vrhl k Parašurámovým nohám a zvolal : "Pane, přišel jsem k tobě s nadějí. Prosím, neodháněj mne jako ostatní."
Parašuráma viděl Karnovy oči plné slz a zeptal se : "Co ode mne chceš chlapče ?"
"Vezmi mne do učení. Jsem brahmín, ale toužím být lučištníkem. Žádný jiný učitel mne učit nechce, protože učí pouze prince. Jsi má poslední naděje, jestli mne nepřijmeš, tak se zabiji."
Parašuráma položil ruku na Karnovu hlavu a dal mu požehnání : "Mladý brahmíne, od dnešního dne jsi mým žákem. Naučím tě všemu co znám. Jak se jmenuješ ?"
"Karna."
Tak začala Karnova výuka. V mnoha ohledech to byly to nejkrásnější dny jeho života. Konečně držel v rukou luk a měl pocit jako by se splnily všechny jeho sny. Okolní zlý svět zmizel a Karna se učil od svého skvělého, a jak zjistil, i laskavého učitele. Zmizela dokonce i žena z jeho snů a dokud žil v Parašurámově ašrámu, tak se neobjevila.
I Parušuráma zjistil, že jeho žák je zcela výjimečný. Nikdy neviděl tak nadaného mladíka. Ať to byla lukostřelba nebo Védy, chlapec byl zcela ponořen do toho, co studoval. Žíznivě pil ze zdroje, kterým byl jeho učitel. Důvodem nebylo pouze Karnovo nadání. Bylo to také proto, že Karna vnímal získání znalostí jinak než královští princové. Byla to pro něj šance získat moc a s mocí získat slávu a pocty pro přehlíženého vozatajova synova.
Po třech letech řekl Parašuráma Karnovi : "Přišel čas, abych ti předal poslední znalost, kterou jako bojovník musíš mít."
"Mistře, co se budu učit ?", vykřikl Karna, který miloval každou výzvu.
"Božské zbraně."
Následující ráno se Karna vykoupal v průzračné bystřině posadil před svého mistra. Slunce zrovna začalo vycházet za obzorem. Parašuráma zazpíval mantry, které vyvolávají zbraně bohů světla. Náhle byl horský vzduch plný hrozivých duchů přinášejících darované zbraně. Zbraně se objevily a zářily před mistrem a jeho žákem. Když Karna zazpíval jejich mantry, zbraně vstoupily do jeho těla a od té chvíle je mohl použít. Karna získal všechny zbraně, které na světě byly, včetně zbraně Brahmovy a Bhargavovy.
Parašuráma objal Karnu a řekl : "Jsi nejlepší žák, jakého jsem kdy měl. A co mne těší ještě více, je to, že jsi pokorný, citlivý a navíc čestný."
"Nyní jsi pán božských zbraní. Jsi neporazitelný válečník. Je ještě jeden poslední kousek moudrosti, cennější než vše, co jsi se ode mne dosud naučil, který ti musím sdělit. Svou moc musíš používat je ve službě řádu. Opačná cesta, cesta hříchu, je cesta smrti."
Bylo po poledni. Parašuráma řekla Karnovi : "Jsem unavený. Jdi do ašrámu a přines nějaké jelení kůže. Rád bych si tady pod stromem odpočinul."
"Nač čekat, než přinesu kůže, položte si hlavu na můj klín a odpočiňte si."
Karna seděl pod stromem a jeho učitel měl hlavu na jeho klíně. Okamžitě usnul a hlasitě chrápal. Karna také zavřel oči, ale hlavou se mu honily obavy. Mistr ho nazval čestným. Ale byl opravdu čestný ? Nelhal mu o svém původu. Nebyla to spíše cesta zloděje než čestného muže ? Pak si ale pomyslel : "Lhal jsem jen abych se mohl stát jeho žákem, pak jsem mu sloužil oddaně a sám řekl, že jsem jeho nejlepší žák. Tak snad to nebyl hřích, co jsem udělal." Ale stejně ho to moc neuklidnilo.
Náhle pocítil hroznou bolest a málem vykřikl. Ale neodvažoval se pohnout, aby nevzbudil svého mistra. Viděl obrovského brouka, který lezl po jeho stehně a ostrými zuby škubal kusy jeho kůže a masa. Karnova muka byla strašná, ale mistrovy ruce ležely na jeho rukou a tak nemohl brouka odhodit. Karna tedy zaťal zuby a seděl dál. Jeho krev postříkala Parašurámovu tvář, ten se probudil a posadil.
"Odkud je ta krev ?"
"Brouk mne pokousal", řekl Karna a odtrhl brouka ze své nohy a zahodil.
Parašuráma viděl ránu na Karnově stehně a brouka zalitého jeho krví. Pak řekl měkce : "Ten brouk žral tvou nohu dlouhou dobu. Tvoje bolest musel být nesnesitelná, ale ty jsi se nepohnul."
"Kdybych se pohnul, tak bych tě vyrušil. Tak jsem bolest nevnímal."
"Bolest ? To musela být muka." Parašuráma začal být nervózní.
"Nechtěl jsem tě probudit.", řekl Karna, doufaje že mistr bude potěšen jeho oddaností.
Ale Parašuráma vyskočil na nohy a zakřičel plný podezření : "Řekl jsi mi, že jsi brahmín. Žádný brahmín na světě by nevydržel takovou bolest. Lhal jsi mi Karno ! Ty jsi válečník ! Řekni mi pravdu !"
Karna stál před svým mistrem a třásl se. Parašuráma křičel : "Dal jsem své božské zbraně prolhanému válečníkovi. Tři roky jsem tě vychovával a učil všechno co znám. A všechno to byla lež."
Karna padl mistrovi k nohám.
"Jsem vozatajův syn. Musel jsem se stát bojovníkem a nikdo mne nechtěl učit. Odpusť mi pane, nejsem brahmín, ale ani nejsem válečník."
Parašuráma ve vzteku proklel Karnu : "Jednoho dne, až budeš chtít použít Brahmovu zbraň, abys zachránil svůj život, zapomeneš její mantru. Ne, ten den zapomeneš všechny mantry, co jsem tě naučil."
Když Parašuráma Karnu proklel, náhle se uklidnil. Řekl mírněji : "Kletbu nemohu vzít zpět. Zalhal jsi mi protože jsi sem přišel, abys získal slávu. Teď ti žehnám, aby tvé jméno bylo na zemi legendou a všichni říkali, že jsi byl nejlepší lučištník, co kdy na Zemi žil."
Pak se Parašuráma otočil a navždy odešel z Karnova života. Karna zůstal ležet několik hodin a plakal. Pak se pomalu sebral, opláchl si v potoce svou tvář a začal sestupovat z hor dolů do údolí. Karna bloudil světem jako ve snu. Nevnímal kde je ani kam jde. Jedl jen když mu někdo něco nabídl, pil z potoků nebo řek. Jinak hladověl a vůbec mu nezáleželo na tom, co se děje. Posedly ho těžké halucinace a vize smrti. Žena z jeho snů se začal objevovat i když nespal. Někdy s ní horečnatě mluvil a říkal jí matko, jindy ji proklínal za zkažený život.
Vesničané, které na cestě míjel bez povšimnutí, viděli mladíka s krásným lukem a toulcem stiženého nějakou nesnesitelnou bolestí. Nakonec došel k oceánu, kde ulehl na opuštěné pláži. Tam zůstal několik dní ležet omýván při přílivu vlnami průzračné mořské vody. Zářivé Slunce a zvuk oceánu pomalu léčili rány v jeho srdci.
Po několik dnech vstal a začal hledat něco k jídlu. Chytil pár krabů, rozbil jejich schránky a syrové snědl. Jejich skromné maso probudilo Karnův hlad. Koutkem oka zahlédl bílé zvíře v dáli. Jeho ruce byly rychlejší než mysl a okamžitě vystřelil na zvíře, které považoval za jelena. Zahlédl zvíře s řevem padnout. Karna běžel ke zvířeti a těšil se na dobrou zvěřinu. Ke své hrůze zjistil, že jeho šíp skolil bílou krávu. Šíp z jejího boku trčel jako kletba. Zíral do jejích očí vytřeštěných bolestí dokud je nadobro nezavřela.
Náhle se objevil brahmín, padl k mrtvé krávě a bědoval, jakoby ztratil vlastní dítě.
"Nevěděl jsem, že je to kráva. Myslel jsem, že je to jelen. Hladověl jsem mnoho dní. Odpusť mi brahmíne, dám ti sto krav místo jedné, co jsem zabil."
"Krutý, hloupý lučištníku, když zabiješ někomu jediné dítě, taky mu dáš jiné místo něj ? Tato kráva byla jako má jediná dcera. Proklínám tě bezcitný válečníku. Až budeš bojovat se svým největším nepřítelem, kolo tvého kočáru se propadne do země. Až se ho budeš snažit uvolnit, tvůj protivník tě zabije, když to nebudeš nejméně čekat. Tak jako jsi ty dnes zabil mou krávu."
Brahmín se otočil a beze slova odešel. Karna padl do písku a plačtivě naříkal pod brahmínovou kletbou. Ráno byl jeho smutek z Parašurámova prokletí vyléčen a Karna našel svého boha - zářící Slunce. Zdálo se, že jeho trápení skončilo. Jak jen se mýlil.
Náhle si Karna uvědomil, že celý jeho život je prokletý. Štěstí se na něj nikdy neusměje. Co mají ostatní jako samozřejmost, třeba normální dětství a dědičná práva, to je pro něj jen nedosažitelný přízrak. Kdykoli dosáhne nějakého úspěchu, v okamžiku ho ztratí. Karna si uvědomil, že musí najít sílu přijmout a nést svůj těžký osud. Vzpomněl si na jediného člověka, který ho kdy miloval, na svou matku Rádhu. S očima plnými slzí se vydal na dlouhou cestu domů.