Pochybnosti              

"Nikdo nepochybuje o pochybovači" Šrí Ramana Maharši

     Pochybnosti jsou nepřátelé ve vlastních řadách, podrážející nohy, podrývající autoritu a oslabující bojovnou náladu. Je toto opravdu to, co hledám. A co když náhodou dosáhnu nejvyššího poznání, co potom, budu moci jít na pivo? A nebo na fotbal? Každý vidí hned spoustu chyb, ale málokdo je schopen se naprosto oddat získání tohoto poznání. Jednodušší je to celé zavrhnout, to přece není možné, aby byl někdo šťastný a nic neměl. Nebo aby štěstím jenom seděl na jednom místě. Vymyslet si hned několik proti a zavrhnout tuto myšlenku dokáže každý, ale zkusit to a poznat, abych opravdu věděl o čem je řeč a potom se opravdu rozhodl, to nedokáže ke své škodě skoro nikdo.
     Citát Šrí Ramany nám říká toto. Ten, kdo pochybuje, pochybuje o Bohu, o obětech, o cestě, o poznání, ale nikdy nepochybuje o sobě, o názorech, ze kterých vychází a úsudcích, které z nich vyvozuje. Kdyby zaměřil svoje pochybnosti na vše, co tvoří jeho osobnost, musel by vše radikálně přehodnotit. Kde vzal tento názor? Od rodičů, ze školy, od kamarádů, z televize? Je to jeho názor nebo jen názor někoho jiného? A je ten názor naprosto pravdivý nebo jen jednostranně omezený pohled na věc? Věnoval tomuto názoru dostatek času a energie, aby měl co nejúplnější obraz nebo jen trpně převzal plytkou polopravdu? Kdo by takto začal opravdu poctivě analyzovat všechny své názory, ten je na cestě k pravému poznání. V očišťování svých názorů musíte začít svým dětstvím, nikde nic totiž není postaveno na pravých, pevných a silných základech.

Předchozí kapitola  Další kapitola

Zařazeno dne : 1.7.2004, zobrazeno : 18165

1) pochybnosti, 2004-12-22 17:18:59
kosova, gabina
Nemuze dojit na ceste k poznani, pri hledani stesti a blazenosti, k pomateni mysli? Cim vice clovek premysli, tim vice ma pocit, ze zacina mit problemy ( s lidmi, se soustredenim, s ujasnovanim si nazoru, (cim vic vim, tim vic vim, ze nic nevim)....Vazne, znate nekoho, kdo toho trvaleho stavu blaha a stesti dosahl, je stale pri smyslech a jeho telo nazivu? Jak se takovy clovek stavi k problemum spolecnosti - aktivne? nebo pasivne, odrazi se od nej protoze je od nich odtazen a soustreden jen na sebe a sve hledani?
Dosažení osvobození mysli je naprostá změna osobnosti člověka. To ovšem neznamená, že by šlo o pomatenost. Naopak, člověk zná mnohem více o všem - o světě, životě i lidské mysli. Je samozřejmé, že je jiný než ostatní, ale ti ostatní si toho vůbec nemusí na první pohled všimnout. Mudrc není nikdy nečinný a bez užitku. Naopak. Cokoli učiní je užitečné všem. Každý jeho čin se rodí z nejvyššího poznání a proto také ukazuje k tomuto poznání cestu. Mudrc může žít sám i v kruhu rodiny, v Indii i na západě, v tichu i v aktivní činnosti. To záleží na jeho přirozenosti a jeho osudu.
Ostatní lidé mají vždy užitek z mudrcovy existence. Jsou vábeni jeho tichem a klidem a tak ovlivňováni. Musí srovnávat svůj život s jeho a přemýšlet o sobě.
Odhoďte tuto pochybnost. Duchovní pokrok je moudrost a poznání, nikoli ztráta soudnosti. Podívejte se na citát Šrí Ramany v kapitole Duchovní učitel. Mudrc nemá pocit výjimečnosti, a právě tím je vyjímečný.

2) odpověď, 2005-03-05 11:50:36
Prnka, Tasilo
Bhagavadgíta 2.54 Nyní promluvil Ardžuna a tázal se: "Jaké jsou, Kršno, význačné rysy člověka, jehož mysl dosáhla osvícení? Jak takový člověk mluví, jak sedí a jak si počíná?" A Kršna odpověděl: "Člověk s pravou moudrostí odvrhuje od sebe všechnu žádostivost, kterou jeho mysl rozdmýchává, a nachází uspokojení ve skutečném Já, v čistém duchu.

3) Svoboda neexistuje pro nikoho, 2014-07-19 20:01:21
Urban, František
Srí Bhagaván říká (zestručněno):" spor o Osud a svobodnou řeší pouze ten ,kdo nepoznal z čeho obé pochází..."Vše pochází z Jediného (!) Boha, je jeho projekcí a tak nikdo a nic nemá svobodnou vůli, je to jen naše iluze (že ji máme). To poznání je dost tvrdé ale když je člověku dáno to poznat, tak se mu uleví: nemůžete totiž udělat chybu! Ať je člověk osvícený nebo ne, dělá, co chce Bůh. Bůh sám sebe prožívá skrze své projekce (nás), zažívá se jako zlo, lásku atd. tak dlouho dokud chce a nakonec to své iluzorní inkarnaci prozradí (= osvícení ,osvobození), do té doby trpíme protože jedině když si myslíme, že máme svobodnou vůli "hrajeme na plno" = vraždíme se, nadáváme si, děláme dobré skutky...Myslíme si, že svět není řízen Bohem.Jakmile to poznáme, jsme již k Boží hře vlažní. Jsem přesvědčen , že je dáno naprosto vše nejen ,co se týče těla ale i každá naše myšlenka, pocit, i den našeho osvobození a vše, co pro to "děláme". Vše je Boží vůle, Boží projekce. Já jsem. Nic víc nic míň. Rozdíl v našich názorech je (a vždy bude)dán podle toho, co která duše pochopila. Ale to je dáno Bohem (nikoliv schopnostmi individua) - proto není proč se povyšovat ani ponižovat. Vše přijde ve správný čas ke každému z nás. Všichni jsme si rovni. Všichni jsme Jedno.
Je zcela nepochybné, že v nepomíjivé skutečnosti jsme všichni Jedno jediné věčné Já, které je božskou podstatou. Druhá zcela nepochybná věc je ta, že události okolo nás i naše vlastní činy vychází z téměř nekonečného oceánu příčin, které naší současné situaci předcházely. Naše současné činy vychází z takzvané karmy, souhrnu všech možných událostí, které nás a naši mysl vytvořily a nastavily na současný stav.
Bytost zcela nevědomá je naprosto ovládána svou karmou. Bytost zcela osvobozená je také zcela osvobozena od vlivu karmy. Karma se váže pouze k projevům ve světě, což znamená k tělu a k němu připoutané mysli. Očištěná mysl, kde duch poznal svou božskost, již není karmou vázána a bytost jedná zcela nezávisle a každé její rozhodnutí je zcela svobodné.
Otázkou zůstává, zda je možno se osvobodit od vlivu karmy díky duchovnímu cvičení. Jsem přesvědčen, že bytost, která pracuje na sebepoznání, která odstraňuje své nesvobody a postupně zklidňuje a zjemňuje svou osobnost, také mění i vliv karmy na svou osobnost. Čím je bytost klidnější, čistší a moudřejší, tím je vliv předchozích činů menší. Tento vliv totiž již přinesl své ovoce, změnu osobnosti a přiblížení se stavu, kdy bude bytost hodna ochutnat stav věčnosti.
Pokud hledající člověk vidí ve všech událostech Boha a sebe sama vidí jako nástroj, který hraje boží hru, může být velice blízko svého cíle. Tato metoda bytosti umožňuje sdílet svůj svět se svým Bohem, radovat se z úspěchů a hledat útěchu při ztrátách. Na druhou stranu jako každá jiná metoda může být na obtíž dalšímu růstu, pokud se člověk vzdá aktivity a nechá vše na svém Bohu. Člověk by se neměl vzdát své touhy po nejvyšším poznání, po nalezení Boha ve svém srdci.
Ano, Bůh s námi hraje svoji hru, ale jejím jediným cílem je touha Boha vrátit nás z pomíjivého a bolestného světa zpět do jeho Božské blažené věčnosti.

4) Dodatek k fóru : Osud či vlastní vůle, 2014-07-22 18:14:23
Urban, František
Dovoluji si přidat poznámku k poznámce :-)Josefa. Je zde malé nedorozumění.Nejde zde o vztah já(osoba) a Bůh ale Absolutno versus její "inkarnace". Takže zde není žádná samostatná vůle individua!Všichni jsme vybaveni přesně tou povahou (i vůlí!) abychom dospěli v každém životě přesně tam kam je nám určeno, taktéž otázka toho, kdo a nakolik se bude zajímat (a usilovat) o duchovní věci je dána Boží vůlí nikoliv vůlí jednotlivce (jak si to často myslíme).V souvislosti s tím připomenu např. paní Mílu Tomášovou:" ...v patřičném okamžiku poznáme, že není se komu klanět (nikdo kromě Boha tu totiž není)" ...