Velké vozy

Vážení přátelé

Dnešní den by ve znamení velkých vozů. Dostalo se nám pozvání na návštěvu Boha bohů Šivy v jeho obrovitém voze. Tato návštěva je jen pro pár vyvolených. Tak jsme si hodně přivstali, a když jsem ve 4:45 vyrážel tak lehce pršelo. Byl jsem odchycen, že kvůli dešti se návštěva ruší. Po chvíli pršet přestalo a návštěva byla zase možná.
Sešli jsme se ve velkém chrámu a počkali až přijdou bohové připraveni na cestu ve svých obrovských vozech. Na prvním obrázku je největší věž chrámu Radža Gopura, která má jedenáct pater a výšku asi 70 metrů. Jelikož každý chrám v Indii by měl každých 12 lidských let (neboli jeden den božský) podstoupit Kumbha Ambišekam, neboli koupel věží. Tím by se měla znovu očistit a zregenerovat božská energie chrámu. V jižní Indii nepoužívají moc termín Nebe, ale za tímto účelem jsou stavěny chrámové komplexy, kde bohové na Zemi žijí a kam za nimi lidé mohou přicházet a sdílet s nimi jejich božskou náladu. Pro Ambišekam je nutno věže opravit, znovu natřít a tak každá dostala bambusové lešení svázané kusy provazů.
Na výjimečnou událost se vydal ven i chrámový slon, předtím jsem si za ním zašel pro požehnání za 1 Rupii. Na dalším obrázku čekáme u budovy, která slouží jako nástupiště do vozu Velikého Šivy. Ten za chvilku za zvuku trubek, lastur, bubnů a činelů přichází a božsky se na své milované oddané usmívá. Dostat ho po schodech na nástupiště je docela dřina pro cca 30 chlapů. Hudební doprovod stále zní, za hudbou je skromný domek, kde strávil svůj první čas ve svém posledním městě oblíbený mudrc Jogi Ram Surat Kumar. Ten umřel několik dní poté, co jsem pod Horu dorazil já, a tak jsem viděl už jen jeho mrtvé tělo pro věřící několik dní vystavené.
Nakonec jsme se dozvěděli, že se do kočáru Šivy nedostaneme, nevím přesně proč, ale to mokré prkno jako padací most asi fakt dost klouzalo. Na dalším obrázku jsou studenti z naší školy, kteří tam studovali Sáma Véd.Tak se nám dostalo "alespoň" té výsady navštívit Šivovu manželku, Matku Bohyni s papouškem v ruce v jejím extra o něco menším kočáře na dalším obrázku. Pak už vidíte interiér jejího vozu a malý obřad, na který jsme si přinesli každý soupravu vonných tyček, kokosů a květin.
Na dalším obrázku je pohled na Šivův vůz z nástupního domu Matky bohyně. Se Šivou ve voze cestuje i Párvatí, zde je to Annámalai a Unnámalai, takže bohyně je na průvodu hned dvakrát, jednou sama ve svém voze a jednou se Šivou.
Pak už vidíte část naší skupiny a s posvěcenou obětinou a další dvě fotky jsou momentky z dění okolo chrámu, kam v této době míří rodiny s dětmi na speciální obřad péče o dítě i asketové žijící v celibátu. Další dva obrázky ukazují páky, které kromě jiných věcí slouží k ovládání pohybu největšího vozu a řetězy, na kterém se bude vůz táhnout. Poslední ranní fotka je paní prodávající kafr na zápalné oběti. Po dvou hodinách ranního chladu jsem byl docela prochladlý, tak jsem po snídani a krátké návštěvě Šrí Ramana Ašrámu zalezl do postele, vzal si bylinkovou meducínu na rýmu, kterou jsem poslední dva dny dost trpěl a trochu se prospal.
Vzbudil mne déšť. Ten byl dost vytrvalý a chvílemi docela hustý, ale těsně před půl druhou pršet přestalo. Zdálo se, že veliký Šiva bude opět ke svým oddaným laskavý a svůj výlet okolo chrámu ve svém ohromném voze vykoná za hezkého počasí. To se alespoň zatím každý důležitý den stalo.
Bohužel dnes to mělo být jinak, když jsem dorazili tak nové poprchávání přešlo v déšť a za chvíli ve slejvák. Rychle jsem vyfotil vůz od konce řetězů a pa dva zástupy tahounů, jeden řetěz je pro ženy a druhý pro muže. Muži mají možná více síly, ženy mají však většinou větší hmotnost, tak jsou v tahu dobří oboje stejně :-)
Pak jsem si našel balkón se střechou, kde jsem mohl vysušit zapařenou kameru a udělat pár fotek vozu a davu okolo něj. Je i pár videí, tak snad něco brzo dám někam na youtube, abyste se mohli pokochat pohyblivými obrázky se zvukem.
Na vůz zase samozřejmě padaly pytle květin, a ty kytky ležící na mokré zemi fakt dost kloužou. To bylo okolo 2. hodiny. Okolo třetí měl náš Ašrám naplánováno rozdávání vody, byly připraveny tři sklady čtvrtlitrových lahví, jeden vidíte na obrázku. Mně přišlo, že rozdávat vodu lidem v hustém dešti není dobrý nápad, ale ukázalo, že to dobrý nápad byl. On totiž člověk i v hustém dešti, když s maximálním vypětím vleče čtyřicetitunový vůz se svým milovaným bohem, po několika hodinách žízeň dostane. A tak byly naše lahve přijímány opravdu s vděčností. Na posledním obrázku je Matadží z Athithi, organizátorka celé vodní akce.
Sám jsem potom foťák i kameru odložil a doručil tři balíky vody, dva z nich ženskému zástupu (levá vnější strana byla průchodnější). Jako cizinec a ještě s balíkem vody jsem mohl projít policejním kordónem a rozdávat. A děvčata, mladá i starší, byla za osvěžení opravdu vděčná.
Taky jsem mohl (a dokonce musel, protože nebylo kam odejít) zůstat i na dva kusy v tahu a ta docela šílená dřina tisíců lidí na mne udělala dost velký dojem. Viděl jsem to už několikrát, ale z větší dálky, minimálně zpoza policejního kordónu. Obdivoval jsem tu urputnost posloužit, souhru mezi různými generacemi, mezi muži i ženami a jak všichni táhli sice za dva železné provazy, ale oboje jedním směrem. Myslím, že by se ke starým mudrcům, kteří toto vymysleli, měli jít učit všichni ti naši rádoby zastánci rovnoprávnosti. Mám za to, že pokud mají lidé stejný cíl, potom nevadí, že každý přispívají nějak jinak a žijí i různé životy. Zato naše posedlost odstraňování diskriminace jen přináší mezi lidi zlou krev. Taky mne potěšilo, že na této šílené akci i policie chrání lidi, před tím, aby si sami ublížili. Indové jsou horší než trpaslíci a ve snaze posloužit svému milovanému bohu by mohli způsobit sobě nebo někomu jinému smrt nebo těžké (asi čtyřicetitunové) zranění. Jaký je to rozdíl před policií na našich akcích, kde musí chránit různé skupiny účastníků, aby se z nenávisti nepobili.
No nic, už si nebudu stěžovat na svou vlast a vrátím se zpět do Indie. Na svůj pokoj jsem se dostal okolo půl šesté, totálně drurch mokrý a unavený. Meducína od pana doktora je fakt zázračná, když zvládla i takový druh rekonvalescence. Sice je tu něco jako naše léto, když neprší tak přes den 29 a v noci 23, za deště tak něco přes dvacet, voda ve které jsem bosky šlapal byla celkem teplá, ale těch pár hodin v mokru taky není nic moc. Teď mám na nohách pletené tlusté ponožky, suché oblečení, jsem po dobré večeři a je mi fajn.

Mějte se krásně !!!

Josef Fric