Medical camp

Vážení přátelé

Ve středu probíhaly další přípravy. Athithi ašrám se rozhodl, že upeče 2500 čapátí a přidá nějakou omáčku a udělá asi 500 balení jídla. I já jsem byl přinucen válet čapátí, takže jsem se stal v celku mistrem v této činnosti. Tak na Dívalí příště nebude rejže, ale placky, proto si vyřežte válečky a stlučte prkénka, bude škola pečení placek.
Pak přijel lékařský tým z Lékařské univerzity, prošel seznam léků a požádal mne o přikoupení dalších léků. Na obrázku vidíte, kolik léků, sirupů, injekcí, dezinfekcí a dalších přípravků dalo za 9175 Rupií, tj. asi 3600 Korun zakoupit. Nakupovali jsme sice za velkoobchodní ceny, ale i tak si myslím, že v Evropě nás farmaceutické firmy a lékárníci berou pěkně na hůl. No já teda alopatickou medicínu neberu pokud možno vůbec, takže mi to zase tak moc nevadí, jen to zdravotní pojištění by mohlo třeba být levnější.
Pak se rozhodovalo co se zbylými cca 20.000 Rupiemi. Po různých možnostech se dohodlo přikoupení dalších 50 sad nádobí za usmlouvanou cenu 350 Rupií za sadu. Tato cena byla produktem smlouvacího umu Matadží a byla cca o 200 Rupií nižší než běžná dobrá prodejní cena. Zabalených 150 sad hrnců vidíte v obrovských pytlích na dalším obrázku. Pak nastalo veliké nakládání náklaďáku a když to bylo hotovo, šlo se spát.
Ráno se mělo odjet v 5:30, aby jsme tam asi na půl devátou byli. Proběhl nezbytný obřad před odjezdem autobusu. Po pár zastávkách a troše bloudění jsme dorazili na devátou na místo. Tam už bylo vše připraveno, lidé se tlačili ve frontě na lékařské vyšetření, na vše dohlížela policie a dokumentovala to místní televize i tisk.
Udělal se další nezbytný obřad na úspěch celé akce a už se doktoři dali do práce. Za dvě a půl hodiny ošetřili tři doktoři asi 600 lidí, možná i víc. Každý dostal nějaké pilulky, sirup či mazání, a ti šťastnější injekci. Na pacienta byla asi minuta, doktor pacienta vyslechl, prohlédl, občas poslechl stetoskopem či koukl do krku či oka. Pak napsal léčbu a pacient pokračoval dolů k dalšímu stolu, kde podle zapsané léčby další doktoři předali prášky, sirup nebo píchli injekci.
Něco málo na vysvětlení. Indové milují pilulky. Když vidí zápaďáka, často přijdou a předvádějí divadlo, jak jim je zle a že nutně potřebují pilulku. Nevím, zda vědí, že pilulky jsou různé na různé choroby. V prvních letech jsem vozil opravdu dobře vybavenou lékárnu, tak jsem mohl občas někoho potěšit, teď už léta s sebou pilulky nemám, tak nemohu posloužit. Něco podobného bylo i zde, ale to divadlo hráli na doktory a ti jim něco zadarmo napsali. Netvrdím, že jsou všichni zdraví, ale spousta simulantů tam určitě byla.
Na obrázku ukazuje místní chlapec na zdi školy, kam až sahala voda, s jednou angličanku jsme zašli do jednoho domu na návštěvu. No u nás by to nebyl ani chlívek, ale tady žije rodina s cca 8 členy. Vodu doma měli asi půl metru, na dvorku vzadu ještě sušili věci.
Mezitím jsme vyložili materiální pomoc do místní školy, kde byla v bezpečí a lidé se dostali žetony a stavěli se do fronty, jedna pro muže, jedna pro ženy jak je zde zvykem. Také žen bylo mnohem více, opět jak je zde zvykem. Čím více se blížila doba rozdávání, tak tím více vzrůstala nervozita. Lidi se tlačili, předbíhali a ke slovu přišla policie, které dorazil celý autobus.
Na pódiu byli pro fotografy podarováni první lidé, nevím jaký byl klíč výběru, ale nevypadali moc nuzně. Pak se začalo rozdávat. Ti nejagilnější, co se natlačili dopředu, dostali pytlík s rýží a čočkou, další pak dostávali naše hrnce a pak když bylo rozdáno, tak spací vybavení. Pak se na pódiu rozdaly dětem školní potřeby a oplatky.
Udělal jsem si malou obchůzku vesnice, abych viděl kam naše dary mizí a udělal pár hezkých fotek.
Když už všichni něco dostali, ještě celkem dost věcí zbylo. Tak policie zajistila ještě rozdávání v další vesnici na druhé straně městečka Nellikkuppam. Do malého náklaďáku se naložil zbytek věcí, v místním obchodě se zajistilo zázemí, policie rozdala žetony a už se scházeli první zájemci a za hodinu jsme se zbavili všeho, včetně napečených čapátí a navařené rejže na cestu.
Pak jsme vyrazili k domovu, vysadili policistky u stanice a jeli domů přes příšerné kozí stezky k nějakému velmi významnému chrámu boha Narasimhy a bohyně Lakšmí. Muži se musí svléct do půli těla, jinak je do chrámu nepustí, ženy nemusí (to jsem musel vysvětlit, když se Angličanka chtěla začít svlékat - teda snad myslela jen to vrchní triko s nápisem Athithi ašrám). Dostalo se nám daršanu, prasádam, jeden Swámí začal u vchodu žebrat a dělal konkurenci jedné místní žebračce, které nakonec svůj zisk 134 Rupií dal. Pak jsme v noci jeli domů, shlédnul jsem dvě půlky tamilských filmů, jeden vypadal vtipně, ale ten druhý byl dost brutální.
Celá akce byla rozhodně zajímavá. Určitě velký význam mělo lékařské ošetření, lidi zde žijí z ruky do huby a na doktora moc často peníze nejsou. Asi ne všechny nemoci způsobila velká voda, ale po velké vodě se choroby šíří snadno a je dobře v rozumnou dobu zasáhnout. To, že nepojedeme na záchranou akci do oblasti zcela zničené, mi bylo celkem jasné. Tam musela přijít pomoc hned a ne až po týdnu příprav. Lidi z Athithi si mysleli, že pojedou do oblasti, kde nic ještě nefunguje, proto dělali taky ta čapátí. I když v indické myšlení má darování jídla určitou mystickou váhu, takže to taky hrálo velikou roli. Ale Indie je vcelku civilizovaná země a vše se po katastrofách rychle opravuje, nemusí to vypadat, ale hlavně, že to funguje. Ty lidi nebyli vodou zcela zničení, ale určitě byli nějak postiženi a podarování stovek lidí věcmi v hodnotě desítek korun jim trochu pomůže, a myslím hodně potěší.

Přeji všem krásný předvánoční čas, děkuji všem, co přispěli a myslím, že jsme v rámci možností udělali kus dobré práce.

Josef Fric