Kapitola třináctá - Bhíšma

Padlý Bhíšma

Praotec Bhíšma

Je měsíčná noc. Karna sedí ve svém stanu a ví, že další den musí začít bojovat proti svým bratrům. Bhíšma padl a nic už nestojí mezi Karnou a válkou. Měsíc pomalu zapadá a venku se rozhostilo ticho hluboké noci. Náhle ho přepadne neodolatelná touha jít ven na stříbřité bitevní pole. Kuruovská armáda, vyčerpaná denní bitvou a šokovaná Bhíšmovým pádem, spí hlubokým spánkem. Karna se proplétá mezi spícími těly směrem k pochodním, které ukazují kde Bhíšma leží na své neobyčejné posteli. Karna se obává návštěvy Bhíšmy. Ví, že ho Bhíšma nikdy neměl rád. Vzpomíná si, kolikrát ho Bhíšma ve sněmovně urážel. Roztřese se jen při vzpomínce na Bhíšmův jízlivý hlas. Ale Karna ví, že Bhíšma je jeho praděd, stejně jako Durjódhanův nebo Judhištirův, a proto musí navštívit padlého předka. Stráže okolo Bhíšmy usnuly a tak Karna doufá, že se vkrade k padlému válečníkovi, složí mu svou poklonu a zase odejde.
Bhíšmovy oči jsou zavřeny a na jeho tváři je smutek a bolest. Karna se připlíží blíže, jako zloděj v noci. Když však uvidí ty stovky šípů a zaschlou louži krve pod Bhíšmovým tělem, vytrysknou slzy z očí Kuntina nejstaršího syna. Všechen odstup je pryč, Karna padne Bhíšmovi k nohám a skrápí je svými slzami.
Bhíšma otevře oči a zašeptá : "Kdo jsi ? Tvé slzy mne pálí víc než tyto šípy. Proč pláčeš u mých nohou. Pojď blíž, abych mohl spatřit tvou tvář. Má hlava bolí a nemohu s ní pohnout, abych se na tebe podíval. Proč nic neříkáš ?"
Karna se zvedne a přejde, aby ho Bhíšma mohl vidět. Jeho tvář však zůstane ve stínu. Bhíšma zašeptá : "Tvůj vzhled je mi povědomý, mocné dítě. Kdo jsi ?"
Karna vydechne : "To jsem já, Karna. Ten koho nenávidíš, můj pane. Přišel bych dřív, ale bál jsem se co mi řekneš před ostatními okolo. Nakonec jsem přišel, nemohl jsem uklidnit mé srdce, dokud jsem nedorazil. Prosím, odpusť mi, jestli jsem ti způsobil nějaký smutek."
Karna zahlédne slzy v očích starého může a skloní svou tvář níže. Bhíšma pokyne rukou, jako by chtěl Karnovi něco zašeptat do ucha. Místo toho však překvapeného bojovníka obejme a políbí. Pak Bhíšma řekne : "Nikdy jsem necítil nenávist, mé ubohé dítě. Jak bych mohl, když jsem vždy věděl, že jsi můj vnuk ?"
Karna zalapá po dechu.
"Je to už dlouho, Vjása mi to řekl. Ale musel jsem to udržet jako tajemství. Ó můj synu, vždy, když jsem k tobě krutě mluvil, jen jsem chtěl omezit tvou pýchu, aby tě nedovedla do neštěstí. Musíš si uvědomit, že jsem věděl, že Pánduovci jsou tví bratři. Jak jsem mohl naslouchat tomu, jak proti nim útočíš ? Kdybys věděl, kdo doopravdy jsi, nikdy by jsi takové věci neřekl ani bys tak nepobízel Durjódhanu. Karno, kdybys nebyl s Durjódhanou, nikdy by se neodvážil bojovat s Pánduovci ze strachu z Ardžuny. On však věří, že jsi lepší bojovník a, synu Slunce, možná se nemýlí. Proč si myslíš, že jsem nechtěl abys bojoval, dokud budu bojovat já ? Nikoli z nenávisti vznešené dítě, ale nemohl jsem se dívat, jak jdeš bojovat proti svým bratrům. Vůbec tě nenávidím Karno, ale miluji tě jako Durjódhanu nebo Judhištiru."
Bhíšma poklepe na Karnovu ruku : "Mé ubohé dítě. Jen bůh sám ví proč, ale od prvního dne tvého života byl osud k tobě tak krutý. Ale teď je vše jasné. Prosím tě, přejdi pole smrti a připoj se ke svým bratrům. Možná to Durjódhanu přiměje vzdát se této nesmyslné války. Ty jsi nejstarší z tvého pokolení. Buď to ty, kdo nastolí mír a mé smrti tak dá smysl."
Karnova tvář zbledla : "Praotče, ty jsi poslední z Kuruů, konec vznešené dynastie. Nikdo z nás není z tvé krve. Možná proto je naše říše ve válce, protože poslední Kuru neměl syny. A taky proto, že začíná Kalijuga. Praotče, ani nevíš jak rád bych udělal to, co po mně žádáš, ale je na to příliš pozdě. Nemůžeme bojovat se svým údělem, s osudem samotné Země. Doba temna začíná a já nemám sílu stát proti času. Nemám ani sílu zradit Durjódhanu, ne, ani z nejvznešenějšího důvodu. Miluji ho více než bratra. Jednou jsem mu řekl : 'Udělám cokoli co chceš, i to co se zdá být nemožné. Dám svůj život za tebe, protože ty mne tak miluješ.'"
"Praotče, nikdy jsem neporušil své slovo. Jak mohu zradit svého jediného přítele. Když se bohové rozhodnou zničit člověka, kdo ho může zachránit ? Miluji Pánduovce víc než jsem je kdy nenáviděl. Ale já musím proti nim bojovat na tomto prokletém válečném poli a zemřít tu. Nepochybuji o tom, že zemřu a že Durjódhana tuto válku prohraje. Všechna znamení křičí, že všichni Dhrtaráštrovi synové a všichni, kdo bojují s nimi, zemřou. Nestačí jen to, že Kršna je s mými bratry ? Jaká síla se jim může vyrovnat ? Vím, kdo Kršna je a on už dávno rozhodl o našem osudu."
Karna se na chvíli odmlčí. Bhíšma stále drží jeho ruku ve své. Karna pokračuje : "Svět mne zná jako syna vozataje. Ty však víš kdo jsem a nyní to nakonec vím i já. Válečník musí zemřít na válečném poli a já chci zemřít zde. Můj život byl plný hanby. Prosím praotče, požehnej mi, abych zemřel alespoň čestnou smrtí."
Bhíšma přitáhne Karnu blíž a znovu ho obejme. Karna zašeptá : "Prosím, odpusť mi všechny hrubosti, které jsem udělal."
"Mé dítě, mé ubohé dítě. Jak může praděd cítit zášť proti svému vnukovi. Nemám co odpouštět. Jsi velký válečník. Jsi stejný jako Ardžuna, možná lepší. Tvá mysl je také vznešená, můj synu, stejně vznešená jako Judhištirova. Teď vidím, že Kalijuga skutečně vstoupila do tohoto světa. Staré způsoby musí skončit a zlo a nemravnost je nahradí. Není to tvá ani má vina, ani Durjódhanova nebo Judhištirova. Sám osud zosnoval nástup temnoty. Kdo jsme, abychom mohli osud pochopit nebo mu vzdorovat ?"
Bhíšma položí ruce na Karnovu hlavu : "Žehnám ti mé dítě, z celého srdce ti žehnám. Jen málo lidí trpělo tak jako ty a tak o samotě. Žehnám ti, abys zemřel jako válečník na válečném poli a našel své nebe. Vykonej svou povinnost válečníka, zemři pro svého přítele když musíš. V tom není žádná hanba. Tvé jméno a tvůj osud budou vzpomínány tak dlouho, jak dlouho budou hvězdy svítit na tento svět. Trpěl jsi celý život, aniž by jsi se nějak provinil. Obávám se, že zemřeš dřív než já opustím toto rozbité tělo. Potkám tě však v nebi, můj princi, hned po rovnodennosti."
Karna sepne ruce a řekne : "Chci tě požádat o laskavost, praotče."
"Žádej cokoli, co ti ještě mohu dát."
"Prosím, ať mé tajemství zemře se mnou. Obávám se, že bys to mohl říct Durjódhanovi nebo Judhištirovi, abys ukončil tuto válku. Prosím, nedělej to."
Bhíšma se usměje, láska k tomuto vnukovi naplní jeho srdce. "Až zemřeš, musím to říct Durjódhanovi, aby věděl, jak moc jsi ho miloval. Jen jemu a nikomu jinému. Ale bude muset přísahat, že si toto tajemství ponechá pro sebe."
Karnovy slzy skropí jeho praotce. Bhíšma ho obejme a šeptá : "Vznešené dítě, vznešený synu. Na světě není žádný jiný válečník jako ty. Ze všech mých vnoučat jsem nejvíc hrdý na svého Karnu."
Karna naposledy políbí ruku svého praotce, zvedne se odejde. Jeho oči stále slzí, i když dorazí do svého stanu.
Druhý den navštíví Karna Bhíšmu ještě jednou. Nyní přijede jako válečník, na voze, v brnění a se všemi zbraněmi. Poklekne vedle padlého válečníka, sepne ruce a řekne : "Jsem rozhodnut jít ve tvých stopách, praotče. Ty jsi položil život za Durjódhanu a tak i já pro něj zemřu. Prosím, požehnej mi znovu."
Bhíšma uchopí jeho ruku : "Jsi Durjódhanova jediná naděje. Bojuj tak dobře, jak jen můžeš a musíš pro splnění své válečnické povinnosti. Karno, celou noc jsem o tobě přemýšlel a bez pochyby vím, že jsi nejlepší ze všech mých vnuků."
Bhíšma pak tiším hlasem Karnovi požehná : "Ať je tvá smrt tak vznešená jako jsi ty. Žehnám ti, aby tvoje pověst po tvé smrti žila na Zemi na věky bez poskvrny. Až padneš tak válečné pole bude pro tebe jako klín matky. Muži v generacích tak vzdálených, o kterých nemůžeme ani snít, muži žijící v srdci temného věku Kalijugy, budou dávat tvé jméno svým synům. Žehnám ti, abys zemřel s úsměvem na rtech a radostí v srdci. Vznešený Karno, po všem tom, co jsi zde musel podstoupit, se už nikdy nezrodíš do tohoto světa smutku. Ty získáš vysvobození."
Bhíšma položí svou ruku na Karnovu hlavu. Karna setře prach z nohou svého praotce a odejde ke svému válečnému vozu.