|
KDO JSEM JÁ? (Who Am I? , Nan Yar?)
Překlad : Václav Lepičovský
Každá lidská bytost chce být neustále šťastná, nepoznamenaná zármutkem a každý člověk ze všeho nejvíc miluje sám sebe, což je způsobováno výhradně tím, že blaženost je jeho pravou přirozeností. Z toho plyne, že k tomu, aby byl člověk schopen uskutečnit toto do vlastní lidské podstaty náležící blaho, které každodenně zakouší ve chvílích, kdy je mysl ponořena do hlubokého spánku, je zcela nezbytně nutné, aby poznal ze všeho nejdříve sám sebe. Nejlepším prostředkem při pátrání po poznání Sebe samotného je dotazování se "Kdo jsem já?".
"Kdo jsem já?", já nejsem tímto hmotným tělem, ani pěti ústrojími smyslového vnímání ; nejsem také pěti ústrojími vnějšího konání , ani pěti životními silami a dokonce ne ani přemýšlející myslí. Stejně tak nejsem neuvědomovaným stavem nevědomosti, který obsahuje pouze jemné vasanas (sklony mysli) a který spočívá v oproštění se od aktivit smyslových orgánů, od aktivit mysli a od uvědomování si existence předmětů smyslového vnímání.
Soustavným odmítáním všech těchto právě zmíněných fyzických ústrojí pomocí opakování rčení "Toto nejsem já; ani toto nejsem já, ani toto"- dojdeme nakonec k tomu, co spočívá pouze v sobě samém a co je odlišné od všeho ostatního, totiž k tomuto čistému Vědomí, které je tím, čím jsem já. Toto Vědomí je svojí skutečnou přirozeností Sat-Chit-Ananda (Bytí-Vědomí-Blaho).
Kdykoli se mysl, která je nástrojem poznání a podkladem veškerých činností, stáhne od vnějších aktivit a obrátí hluboko do nitra, pak pokaždé okamžitě s tím ustane vnímání světa jakožto objektivní reality. Dokud existuje mylný vjem hada namísto provazu , dotud provaz, který je podkladem tohoto mylného vjemu, nemůže být vnímán jako provaz . Stejně tak, dokud přetrvává klamné vnímání světa jakožto objektivní reality, dotud nelze uzřít pravou přirozenost samotného Sebe, na kterém tento klam vzniká.
Mysl je jedinou silou (Shakti) v Atman-u, skrze kterou v člověku vyvstávají myšlenky. Zkoumáním toho, co zůstává po odstranění všech myšlenek, zjistíme, že zde není nic takového, coby, odděleně od myšlenek, bylo ještě možno nazvat myslí. To tedy znamená, že myšlenky samotné jsou jedinými stavebními kameny mysli.
Stejně tak zde není nic takového, coby, odděleně od myšlenek a nezávisle na nich, bylo možno nazvat hmotným světem. V hlubokém spánku nejsou myšlenky a také v něm není svět. Ve stavu bdění a ve stavu snu jsou myšlenky přítomné a rovněž v nich je přítomen svět. Stejně tak jako pavouk, který souká ze sebe sama vlákno své sítě a totéž vlákno zase do sebe vtahuje, tak i mysl promítá svět vně sebe sama a vstřebává jej zase do sebe zpět.
Svět je vnímán jakožto zdánlivá objektivní realita ve chvílích, kdy je mysl obrácena navenek a kdy je tím pádem uvržena v zapomnění na totožnost přirozenosti své a přirozenosti Sebe samotného. Když je svět takto vnímán, pak pravá přirozenost Sebe zůstává zakryta a naopak, jakmile je Sebe samotné uskutečněno, pak svět okamžitě ztrácí svoji klamnou povahu objektivní reality.
Skrze vytrvalé a nepřetržité zkoumání přirozenosti mysli se mysl přemění v To, na co "já" poukazuje; a tím je ve skutečnosti Sebe samotné. Mysl musí nezbytně, aby mohla existovat, záviset na něčem hrubém. Nikdy nepřežívá pouze skrze sebe sama. Tato mysl je to, co je jinak nazýváno jako jemné tělo, ego, jiva nebo duše.
To, co vyvstává v hmotném těle jakožto "já" je mysl. Zkoumáním odkud "já"-myšlenka v těle vyvstává ze všeho nejdříve, dojdeme ke zjištění, že je to z hrdayam neboli ze Srdce. Toto Srdce je zdroj a sídlo mysli. Anebo jinak řečeno, jestliže si někdo bude nepřetržitě v nitru opakovat "já-já" s celou svojí myslí na toto opakování soustředěnou , pak jej to rovněž povede ke stejnému zdroji.
První a nejpřednější ze všech myšlenek, které vyvstávají v mysli, je prvotní "já" myšlenka. Teprve poté, co vyvstane první osobní zájmeno "já", vyvstane bezpočet jiných myšlenek. Jinými slovy, pouze poté, co vyvstalo první osobní zájmeno "já", objeví se v mysli i druhé a třetí osobní zájmeno ("ty, on" , atd.); a tato naposledy zmíněná zájmena nemohou přetrvávat bez prvního.
Jelikož je tedy zjevné, že jakákoli další myšlenka se může vynořit teprve poté, co se vynořila "já" myšlenka a jelikož mysl není nic jiného než klubko myšlenek, tak je rovněž zjevné, že mysl může být vymýcena jedině zkoumáním "Kdo jsem já?". Kromě toho, ale, i tato nedílná "já" myšlenka, nezbytně v takovémto zkoumání předpokládaná, bude poté, co vymýtí všechny ostatní myšlenky, sama o sobě nakonec zničena nebo vymýcena, stejně tak jako bude nakonec ohněm strávena i hůl používaná k prohrabávání hořící pohřební hranice.
Když se při takovémto zkoumání začnou vynořovat jiné myšlenky, neměli bychom se snažit tyto vyvstávající myšlenky dokončovat, nýbrž se místo toho v hloubi nitra tázat "Komu se tato myšlenka vynořila?" Není důležité kolik takovýchto myšlenek vám takto vyvstane, pokud se však budete, okamžitě poté, co se každá jednotlivá myšlenka objeví , s ostrou bdělostí dotazovat, komu se tato myšlenka vynořila, zjistíte, že odpověď zní: "mně". Jestliže se v tu chvíli otážete "Kdo jsem já?", mysl se zvnitřní a objevující se myšlenka se vytratí. Když budete takto čím dál tím více setrvávat v praxi Sebezkoumání, tak mysl začne nabývat vzrůstající síly a schopnosti k přebývání ve svém Zdroji.
Smyslová jména a podoby, ze kterých sestává svět se objevují pouze, když je jemná mysl obrácena navenek na základě činnosti intelektu a smyslových orgánů. Když však naopak mysl spočívá pevně v Srdci, tak se tato jména a podoby vytratí a zmizí. Zadržení navenek mířící mysli a její pohroužení do Srdce je nazýváno introverzí (antarmukha-drishti). Uvolnění mysli a jejího prýštění ze Srdce ven je nazýváno bahirmukha-drishti (předmětností).
Pokud se mysl takto pohrouží do Srdce, tak se ego neboli "já", které je ústředím nesčetných myšlenek, nakonec rozplyne a čisté Vědomí neboli Sebe samo, které existuje ve všech stavech mysli, zůstane samojediné ve své zářící přirozenosti. Tento stav, ve kterém již není sebemenší stopy po "já" myšlence je pravým Bytím jedince. A nazývá se Klidem neboli Mauna-em (Tichem).
Tento stav prostého spočívání v Bytí je znám jakožto Zažívání Moudrosti. Takovéto spočívání znamená úplné pohroužení se mysli do Sebe samotného. Jedině toto a nikoli nadpřirozené schopnosti mysli jako čtení myšlenek, telepatie a jasnozřivost smí být považováno za Moudrost.
Jedině Atman existuje a je skutečné. Trojná skutečnost světa, individuální duše a Boha, je, stejně tak jako klamné záblesky stříbra na perleti, pouze zdánlivým výtvorem v Atman-u. Svět, individuální duše a Bůh se zjevují a mizí současně. Sebe samo jediné je svět , "já" a Bůh. Vše, co existuje je pouze projevením Nejvyššího.
Pro vymýcení mysli neexistuje účinnější a přiléhavější prostředek než Sebezkoumání. Přestože toho lze dosáhnout i pomocí jiných prostředků, jsou takováto uskutečnění pouze zdánlivá; mysl se totiž vynoří znovu.
Vymýcení mysli lze například dosáhnout pomocí provádění pranajámy (zadržování a kontrola dechu a životních sil); i zde však tento stav trvá pouze potud, pokud pokračuje kontrola mysli a životních sil; jakmile dojde k uvolnění jejich kontroly, mysl se rovněž uvolní a okamžitě zvnějšní a bude pokračovat v těkání puzena silou svých jemných sklonů.
Zdroj mysli je tentýž jako zdroj dechu a životních sil. Mysl je skutečně tvořena bezpočtem myšlenek; a "já" myšlenka je prvotní myšlenkou mysli a jakožto taková je "egem". Ale dech rovněž pochází ze stejného místa, odkud povstává i ego. Proto lze říci, že když mysl ustává, dech i životní síly rovněž ustávají; a naopak když tito ustávají, ustává i ona.
Dech a životní síly jsou rovněž popisovány jakožto hrubohmotný projev mysli. Až do chvíle smrti mysl udržuje a podpírá tyto síly ve fyzickém těle; a když život vyhasne, mysl je vtáhne do sebe jakoby do obalu a odvede z těla. Během hlubokého spánku však životní síly pokračují ve svých činnostech, přestože mysl v tomto stavu není projevena. Děje se tak tomu na základě božského zákona, jehož účelem je ochránit tělo a odstranit jakoukoli pochybnost o tom, zda je tělo živé či mrtvé ve chvílích, kdy dotyčná osoba spí. Bez tohoto uspořádání ze strany přírody by spící těla byla často zpopelněna zaživa. Životapřítomnost patrná z dýchání je zde myslí ponechána jakožto "stráž". Když se ale mysl vytratí v bdělém stavu a v samadhi, pak se vytratí i dech. To nám vysvětluje proč (při vědomí toho, že mysl má kontrolující a podpůrnou moc nad dechem a životními silami a je jim v důsledku toho oběma nadřazenou) je provádění kontroly dechu pouze nápomocné pro ovládnutí mysli, ale nemůže vést k jejímu konečnému vymýcení.
Stejně tak jako kontrola dechu, i meditace na danou božskou podobu, modlitby, opakování manter a dodržování diety jsou pouze pomocnými prostředky ke kontrole mysli. Skrze praxi meditace nebo opakování manter se mysl postupně soustředí do jednoho bodu. Stejně tak jako chobot slona, který je obvykle stále nepokojný, se ustálí, když je nucen držet železný řetěz, takže slon pak kráčí po své cestě, aniž by se snažil uchopit cokoli jiného, tak také věčně nepokojná mysl, je-li cvičena a navyknuta na jméno nebo podobu skrze meditaci nebo opakování jména, se bude potom pevně držet pouze tohoto jména nebo podoby.
Když se mysl rozptyluje do bezpočtu rozličných myšlenek, pak se jednotlivé myšlenky stávají neuvěřitelně slabými a neúčinnými. Když, naopak, takovéto myšlenky budou postupně čím dál, tím více odeznívat až konečně ustanou, mysl se na základě toho sjednotí a soustředí do jednoho bodu a tím zesílí a stane se vytrvalejší a snadno tak dosáhne dokonalosti v metodě zkoumání Sebe. Dodržování diety spočívající v přijímání satvické stravy , v přiměřeném množství, je nejlepší ze všech pravidel chování, vede totiž nejjistěji k rozvinutí satvických vlastností
mysli, které samy o sobě jsou velmi nápomocné při provádění Atma vichary neboli metody Sebezkoumání.
Nesčetné vishaya-vasany (jemné sklony mysli vztahující se k předmětům smyslového uspokojení) dorážející jedna po druhé v rychlém sledu jako vlny oceánu, rozrušují mysl. Navzdory tomu i ony odeznívají a nakonec jsou vymýceny v průběhu provádění Atma dhyany neboli meditace o Sobě samotném. Aspirant nesmí připustit sebemenší pochybu o tom, zda je možné spočívat pouze jakožto skutečné Sebe samotné, zda všechny vasany mohou být zničeny a musí pevně a vytrvale pokračovat v meditaci o Sobě samotném.
Bez ohledu na to, jak velkým hříšníkem může někdo být, pokud přestane bezútěšně kvílet: "Běda! Jsem hříšník, jak já dosáhnu Osvobození?" a odhodí i samu myšlenku, že je hříšník, a začne se zanícením provádět meditaci o Sobě samotném a vytrvá, tak zcela určitě dojde i u tohoto člověka k nápravě.
Dotazování se :"Kdo jsem já" je nutno provádět dotud, dokud jemné sklony nepřestanou přiléhat k mysli. Jakmile se myšlenky objeví, musí být každá jedna v tu chvíli a přesně v místě jejího vzniku zničena pomocí metody zkoumání Sebe.
Nemít žádné vnější přání je podstatou nezaujatosti (vairagya) nebo vymizení touhy (nirasa). Držet se bez ustání samotného Sebe je podstatou jnana-y. Ve skutečnosti však vairagya a jnana jsou jedno a totéž. Stejně tak jako lovec perel, který si uvázal kameny okolo pasu, se ponoří do hlubiny a tam, na mořském dně, nalezne perlu, tak se každý aspirant, který se zaslíbil pro vairagya-u může nořit hluboko do sebe a uskutečnit převzácné Atman. Pokud bude vážný aspirant rozvíjet stálé, hluboké a rozjímavé "připomínání si" (smriti) skutečné povahy Sebe samotného až do jejího uskutečnění, tak toto jediné postačí. Rozptylující myšlenky jsou jako nepřátelé v pevnosti. Dokud budou mít pevnost v držení, dotud budou určitě vyrážet z pevnosti ven. Jestliže je však setneme mečem ve chvíli, kdy budou vyrážet z brány, tak nakonec pevnost dobijeme.
Bůh a Guru skutečně nejsou nijak odlišní : jsou zcela jedno totéž. Spasení dozajista dosáhne ten, kdo získal milost Gurua a takový člověk už nebude nikdy zatracen, stejně tak jako už nikdy neunikne kořist, která uvízla ve spárech tygra. Ale co se učedníka týče, ten bez váhání a sledovat cestu ukázanou Mistrem.
Pevné a ukázněné přilnutí k Atman-u neposkytující prostor pro vznik jakékoli jiné než hluboké rozjímavé myšlenky o Sobě samotném je ve své podstatě podrobením se Svrchovanému Vládci. On nese vše bez ohledu na to, jak těžké břímě je na Něj naloženo. Je to v pravdě nepopsatelná síla Nejvyššího Pána, která řídí, drží a kontroluje vše, co se děje. Proč se tedy máme nechat trápit znepokojujícími myšlenkami říkajícími:"Máme si počínat takto? Ne ne, takto", místo, abychom se trpělivě a spokojeně poddávali této Síle? Když víme, že vlak veze veškerý náklad, tak proč bychom, my cestující v něm, měli držet namáhavě na klíně veškerá svá zavazadla, namísto, abychom je uložili tam, kam patří a dopřávali si tak plného pohodlí?
To, čím je Blaho, je rovněž tím, čím je Sebe samo. Blaho a Sebe samo nejsou něčím odlišným a odděleným, ale jsou jedním a tímtéž. A Toto jediné je skutečné. Ani v jediném z nesčetných předmětů pozemského světa se nenachází nic, co by bylo možno nazvat blahem. To jenom na základě čiré nevědomosti a pošetilosti si představujeme, že v nich lze nalézt štěstí. Naopak, když je mysl obrácena navenek, trpí bolestí a úzkostí. A pravdou je, že pokaždé, když se naše touhy naplní, tak se mysl obrátí ke svému zdroji a zakouší to štěstí, které je přirozeností Sebe. Podobně ve spánku, v duchovním transu (samadhi), při ztrátě vědomí nebo když je konečně získán předmět nějaké touhy anebo když zlo postihne nějaký předmět vnímaný jako nežádoucí, mysl se obrátí dovnitř a zakouší toto Blaho Atman-a. A tak bloudění po všech možných cestách, odvracení se od Sebe samotného a opětovné vracení se k Soběsamotnému je úmorným a nekončícím údělem mysli.
Je příjemné pobývat ve stínu stromu a úmorné je přebývání ve slunečním vedru mimo stín. Osoba lopotící se na slunci vyhledává po chvíli chladný stín stromu a vychutnává tento pocit. Po chvíli zase stín opustí, a lopotí se na slunečním žáru, nevydrží to však dlouho a zase vyhledává stín. A tak stále chodí ze stínu na slunce a ze slunce do stínu.
Takto se ale chová osoba nemoudrá, zatímco moudrý muž nikdy neopouští stín: stejně tak mysl Osvíceného Mudrce (Jnani) nikdy nepřebývá mimo Brahman, Absolutno. Na rozdíl od toho, mysl nevědomce vstupuje do světa jevů a trpí tam bolestí a úzkostí; a poté se na okamžik navrátí k Brahman, a zakouší štěstí. Taková je mysl nevědomce.
Tento svět jevů však není nic jiného než myšlení. Když svět ustoupí ze zorného pole daného jedince - to znamená ve chvíli, kdy je jedinec osvobozen od myšlení - mysl zakouší Blaho Sebe samotného. A obráceně když se svět objeví - to znamená, když se objeví myšlení - mysl zakouší bolest a úzkost.
To, že se lupou rozněcuje oheň, že lotos rozkvétá, že se voda vypařuje a že se lidé zabývají rozličnými povinnostmi svého života není způsobeno nějakou touhou, rozhodnutím nebo úsilím ze strany vycházejícího slunce , nýbrž pouhou přítomností jeho paprsků. V blízkosti magnetu se jehla začne pohybovat. Stejně tak duše neboli jiva podrobená trojné aktivitě tvoření, zachovávání a ničení, ke kterým dochází výhradně díky Přítomnosti Svrchovaného Pána, vykonává činy podle své vlastní karmy a poté se vrací k odpočinku.
Ale Samotný Pán nemá žádné předsevzetí; žádný čin nebo událost se nemůže dotknout ani třásně Jeho Bytí. Tento stav neposkvrněné netknutosti může být přirovnán ke slunci, které je netknuté činnostmi života nebo ke stavu vše pronikajícího éteru, který není nijak poznamenán vzájemnými interakcemi spletitých vlastností ostatních čtyř živlů.
Všechna písma bez výjimky prohlašují, že pro dosažení Spásy není jiného prostředku než ovládnutí mysli; jakmile jednou člověk pozná, že toto jediné je jejich konečným účelem, pak zjistí, že je pošetilé věnovat se jejich nekonečnému studiu. Zato neustálé dotazování se:"Kdo jsem já?" je pro ovládnutí mysli naprosto nezbytné. Může snad toto dotazování se na cestě za poznáním samotného Sebe být prováděno pouze studiem písem?
Aspirant musí uskutečnit Sebe samo Okem moudrosti. Potřebuje snad Ráma zrcadlo k tomu, aby poznal, že je Ráma? To, na co "já" odkazuje se nalézá uvnitř pěti schránek , zatímco písma se nalézají vně těchto schránek. Z tohoto důvodu je marné hledat Sebe samo prostřednictvím studia písem, neboť Sebe lze uskutečnit pouze konečným odvržením i dotyčných pěti schránek.
Ptát se "Kdo jsem já zotročený?" a pak poznat vlastní skutečnou přirozenost, to jediné je Osvobození. Držet mysl nepřetržitě obrácenou dovnitř a spočívat tak v Sobě samém, jedině to je Atma vichara (Sebezkoumání), zatímco dhyana (meditace) spočívá v horoucném rozjímání o Sobě jakožto o Sat-Chit-Ananda (Bytí-Vědomí-Blahu). Dozajista přijde čas, kdy aspirant bude muset zapomenout vše, co se kdy naučil.
Stejně tak jako je pošetilé prohrabávat se ve smetí, které má už být jen vymeteno ven, stejně tak by bylo pošetilé, aby se ten, kdo se snaží poznat Sebe samo, lopotil vyjmenováváním tattvas , do kterých je Sebe zahaleno a zabýval se jejich zkoumáním namísto, aby je jako neužitečné odhodil stranou. Tento svět jevů musí aspirant ve vztahu k sobě považovat za pouhý sen.
Kromě toho, že stav bdění je dlouhý a stav snu je krátký, není mezi těmito dvěma stavy žádný rozdíl. Všechny události stavu snu se ve chvíli, kdy daná osoba sní, jeví stejně tak skutečné, jako události bdělého stavu ve chvíli, kdy daná osoba bdí. Jedině ovšem, že mysl ve stavu snu na sebe bere jinou podobu nebo odlišnou tělesnou schránku. Ale myšlenky na straně jedné a jména a podoby na straně druhé se vyskytují současně jak ve stavu bdění, tak ve stavu snu.
Neexistuje žádná dvojí mysl, jedna dobrá a druhá špatná. Pouze vasanas neboli sklony mysli jsou dvojího druhu, dobré neboli příznivé a špatné neboli nepříznivé. Když je mysl spjata s prvními, je nazývána dobrou; a když je spjata s těmi druhými, je nazývána špatnou.
Jakkoli zlovolní nám druzí lidé mohou připadat, není správné je nenávidět nebo jimi opovrhovat. Touha a odpor, láska a hněv, to je vše něco, čeho je zapotřebí se vyvarovat. A rovněž není správné nechávat mysl, aby se často zaobírala předměty nebo událostmi světského života. Do té míry, do které je to možné, by se aspirant neměl plést do záležitostí druhých lidí. Vše, co člověk nabídne druhým, nabízí ve skutečnosti sám sobě; a kdyby jenom tato pravda byla pochopena, našel by se snad někdo, kdo by ještě chtěl něco druhému odmítnout?
Když vyvstane ego, vyvstane i vše ostatní; když ego vymizí, vymizí i vše ostatní. S čím větší pokorou se budeme chovat k ostatním, tím lépe pro nás. Když jen udržíme mysl pod kontrolou, jaký význam potom bude mít to, kde se právě nalézáme?
Poznámky
Zařazeno dne : 17.11.2006, zobrazeno : 6618
|