Kapitola druhá - Súrja

Kuntí a Súrja

Súrja

Měsíce plynuly a Kuntí téměř zapomněla na Durvásu a jeho mantru. Pomalu dospívala, její tělo nabývalo ženských tvarů, krásnělo a začaly se v něm objevovat nové příjemné touhy. Jednoho dne osud změnil nadobro její život. Bylo jaro, svítání. Kuntí se zrovna probudila. Ranní slunce vycházelo za obzorem a zalévalo její okno rudou a zlatou barvou. Ptáci za okny hlasitě zpívali a řeka tiše plynula a zrcadlila kouzelné barvy ranního svítání.
Kuntí byla omámena nádherou a zatoužila po žhavém objetí Slunečního Boha. Téměř nevěděla, že sepnula ruce do lotosového poupěte a zašeptala Durvásovu mantru. Jak tajemná slova plynula z jejích úst, objevila se úžasná záře plynoucí do jejího okna, která stále více zářila. Záře byla tak silná, že Kuntí zavřela hrůzou své oči.
"Co jsem to jen udělala?", pomyslela si a náhle zaslechla zvuky, jako by nebyla v pokoji sama. Když otevřela oči, vykřikla překvapením, protože naproti ní stála zářivá postava s tělem z chladného ohně a vlasy z plamenů. Kuntí zašeptala "Durvásova mantra funguje, zavolala jsem tě a ty jsi přišel. Jak jsi nádherný Ó Súrjo!"
"Co ode mne chceš?", zeptal se Súrja. Kuntí věděla, co chce, ale nechtěla si to přiznat. Tak jen zamumlala : "Nic, viděla jsem tě vycházet, řeka se rozzářila a ptáci pro tebe zpívali, tak jsem si myslela, že by jsi mne mohl navštívit. Tak jsem pronesla mantru a jsi tady."
"Bohové nechodí k lidem pro zábavu, ale jen když se má splnit nějaký veliký osudový čin."
Kuntí se zarazila a pak se zeptala : "Co ode mne chceš Súrjo ?"
"Mladá ženo, chci tebe".
"Ó, jak můžeš jen pomyslet na takovou věc?"
Súrjovy oči byly vážné. Kuntí si pomalu uvědomovala, že Súrja neustoupí. Chladivý bůh Slunce řekl : "Mudrc tě naučil mantru na zplození dítěte. Že by ti to neřekl?"
Kuntí se rozbrečela: "Ale co řeknou lidé, jestli budu mít s tebou dítě? A co můj otec? Ten zemře hanbou, když zjistí, že už nejsem panna." Slzy se jí řinuly z očí a kutálely po tváři.
Praví se, že Slunce, které spálilo nebesa předtím než vznikla Země, se zamilovalo do mladé Kuntí. Súrja ji objal a jeho nadpozemské teplo plynulo do jejího těla, aby ji uklidnil. Kuntí za chvíli zapomněla na všechny své strachy.
Súrja ji uklidňoval : "Naše dítě se narodí ihned a ty nebudeš cítit žádnou bolest. Budeš stále panna a nikdo se nedoví, co se mezi mnou a tebou stalo."
Omamné teplo prostupovalo jejím tělem a vlny vzrušení vycházely z míst o kterých neměla ani tušení. Slyšela jeho slova a věděla že jsou pravdivá. Mladičká Kuntí zasténala čirou touhou. Ovinula své paže okolo jeho krku a vášnivě ho líbala. Ani si nevšimla, že jí Súrja sundal její šaty a ani neslyšela svůj výkřik, když přitiskl své rty na její prsa.
Kuntí byla odnesena dále od sebe, daleko ze Země. Se Súrjou vedle sebe letěla v hořícím kočáře skrze přízračné barevné scenérie.
Jak se stala ženou díky samotnému Slunci, ovinula své paže i nohy okolo něj a vlny vášně a vzrušení jí rozechvívaly. Když Súrja skončil a vstal, vděčně se na něj usmála.
"Jsme v jiném světě a na Zemi neuběhl žádný čas.", řekl bůh Slunce a položil ruku na její ploché dívčí břicho. Když se podívala dolů, viděla své tělo plné záře. "Můj syn roste v tobě", zašeptal. Dítě v ní rostlo rychleji než čas a ve chvilce, jen zachvěním jejích beder, se její syn narodil. Otec držel své skvělé dítě v náručí.
"Podívej, má zlaté brnění a náušnice." A skutečně, syn vypadal jako jeho zářící otec.
Bůh Slunce teskně přednesl proroctví : "Bude nejlepší lučištník na světě. Bude laskavý a velkorysý, ale i pyšný a také citlivý, protože je zrozen k nelehkému osudu. Jeho sláva bude žít na Zemi dokud Slunce a Měsíc budou na jeho obloze."
Súrja podal zářící dítě Kuntí a zmizel tak náhle, jako se objevil. Kuntí se snažila přijmout své mateřství, ale byla příliš mladá na to, aby ho ke svému zářícímu dítěti mohla pocítit.
Když její nadpřirozený milenec zmizel, vrátil se pocit hanby a strachu. Princezna se hrozila toho, co by se stalo, kdyby někdo objevil její dítě. Když Súrja odcházel, cítila, že její panenství se obnovilo, ale jak vysvětlí dítě se zlatým brněním a náušnicemi ?
Přiběhla k oknu a nejprve se chtěla dítěte zbavit tak, že ho vyhodí z okna. Panika zcela zakryla jakékoli mateřské city. Jak viděla tekoucí řeku pod oknem, dostala lepší nápad. Vzala skříňku ze santalového dřeva, vystlala ji hedvábným šálem a své dítě do ní vložila. Oblékla si dlouhý plášť, schovala pod něj skříňku a nepozorovaně seběhla k řece. Už chtěla vložit dítě ve skříňce do tekoucí vody, ale její syn náhle otevřel očí, cosi zažvatlal a usmál se na ní.
Bezmocně se k němu sklonila, políbila ho a slzy se jí řinuly z očí. Kuntí spustila dřevěnou skříňku po vodě. Podívala se na nebe a zakřičela : "Dej pozor na svého syna, ať ho nepotká žádné neštěstí."
Kuntí plakala na břehu a žehnala svému dítěti : "Ať jsou tvé cesty příznivé, ať tě bůh vod a všichni bohové ochraňují. A jestli se někdy uvidíme, ať tě poznám podle brnění a náušnic. Jak šťastná bude ta, která tě najde a vychová, ale můj synu, já nebudu ta žena."
Když její syn zmizel v dáli, Kuntí dlouho stála na břehu a pak se pomalu vrátila do otcova paláce. Jediná hodina zcela změnila její život.
Každý říkal, že Kuntí náhle dospěla. Ona se na všechny usmívala, ale v noci o samotě viděla dřevěnou skřínku a malou zářivou tvář usmívající se na ni a pocit viny ji doháněl k šílenství.