Kapitola jedenáctá - Matka

Karna s matkou Kuntí

Matka Kuntí navštíví Karnu

Následující den byl posledním dnem míru před osudovou válkou. Kuntí sledovala všechny události a uvědomovala si, že ať zvítězí kterákoli strana, vždy ztratí svého syna. V poledne se vydala na břeh Jamuny. Uprostřed odlesků slunečních paprsků na vodní hladině viděla Karnu, jak uctívá svého otce, boha Slunce. Pomalu sešla až k vodě a čekala, až Karna dokončí svou polední oběť. Potom se Karna otočil a poprvé v životě viděl svou matku. Jeho srdce se na chvilku zastavilo. Potom řekl : "Jsem Karna, syn Athirathy. Toto je hodina, kdy splním přání každému, kdo ke mně přijde." Vzal Kuntí jemně za ruku a odvedl ji do stínu nedalekého stromu.
Kuntí hleděla do Karnovy tváře a nebyla schopna promluvit. Karna viděl slzy v jejich očích a uvědomil si, že tuto ženu nějakým podivným způsobem zná. Kuntí si osušila slzy a řekla : "Možná, že mne znáš, možná ne. Přišla jsem tě požádat o laskavost."
Tehdy si Karna uvědomil kdo je žena, která stojí před ním a vykřikl : "To jsi ty, žena z mých snů. Samozřejmě že tě znám, znal jsem tě celý život."
Kuntí zavrávorala a zašeptala : "Proč říkáš, že mne znáš, když jsme se nikdy nepoznali ? Viděl jsi mne ve svých snech ? Můžeš mi o nich povědět, přišla jsem za tebou, abychom spolu ještě strávili trochu času." Karna nemohl spustit oči z Kuntí a řekl : "Nikdy jsem o svých snech s nikým nemluvil, jen se svou matkou Rádhou. I když mne vychovala, Rádha není má pravá matka. Nikdy jsem své rodiče nepoznal, ale od dětství se mi často v mých snech objevovala žena, vznešená, se zahalenou tváří. Skláněla se nade mnou a její slzy smutku a lásky stékaly na mou tvář. Vždy jsem zvolal "Kdo jsi ? Proč pláčeš ? Ukaž mi svou tvář." Žena však vždy zmizela a její tvář jsem nikdy nespatřil. Později se sen objevoval méně a méně často, jako kdyby na mne tato žena postupně zapomněla."
"Toto je příběh ženy z mých snů. Kdo jsi vznešená paní ? A jakou laskavost si ode mne žádáš ?"
Kuntí nemohla déle hledět do Karnových očí, sklonila hlavu a hleděla na jeho silné ruce. "Máš pravdu, jsem tvá matka. Jsem matka Pánduovců Kuntí a ty, Karno, jsi můj prvorozený syn."
Karna se začal smát. Potom řekl : "Vznešená Kuntí, matka Pánduovců, přišla za svým synem Karnou, aby ho požádala o laskavost. Musím znovu snít, protože to nemůže být pravda." Pak se zarazil. Chvíli na sebe zírali a pak, s pláčem náhle byla v jeho objetí. Karna zašeptal : "Přišla jsi, konečně jsi přišla. Matko, víš jak dlouho jsem toužil po této chvíli ? Proč jsi čekala tak dlouho ? Ty, která jsi mne nosila ve svém nádherném těle, díky mému otci, bohu Slunce, kterého každý den uctívám."
Kuntí zalapala po dechu a Karna řekl : "Vím všechno."
"Jak to víš ? Od kdy ? A proč jsi sám nepřišel ?"
Karna řekl : "Vím to od včera, kdy mi to řekl Kršna. Ale proč mluvit o minulosti, když konečně, konečně jsme spolu. Pojď, posaď se vedle mne ať mohu položit hlavu na tvůj klín. To je náš úžasný čas, nenechme si ho zničit slovy. Tiše matko, tento čas skončí brzy, i když bych si přál, aby trval navždy."
Karna položil hlavu na klín své matky a zavřel oči. Kuntí ho hladila po tváři a po vlasech a její slzy stékaly na jeho tvář. Řeka Jamuna šuměla opodál, jako jediný svědek jejich vzácného setkání.
Po chvíli Karna pravil : "Nikdy v životě jsem necítil takový klid, ani nevím, zda uplynuly hodiny nebo roky. Ale řekni, jakou laskavost ode mne žádáš ? Syn Rádhy Karna je zvědav, co si přeješ. Je netrpělivý a touží udělat cokoli pro svou matku."
Karna řekla : "Neříkej syn Rádhy. Jsi syn Kuntí, její prvorozený a ona je na tebe hrdá. Kuntí má nyní šest synů a pláče radostí."
Karna ji přitiskl prst na rty, aby ji umlčel. Třásl se a zašeptal : "Také pláču matko, protože toužím být také synem Kuntí. Ale to nejde, alespoň ne v tomto životě. Jsem syn Rádhy a tím musím zůstat. Ale dost toho, řekni mi, proč jsi přišla. Pokud to nepošpiní mou čest a pokud bude v mé moci ti to dát, budeš to mít, ať je to cokoli."
Kuntí řekla : "Dlouho jsi trpěl tou hanbou, protože svět nevěděl, že jsi syn Kuntí a boha Slunce. Tvůj čas potupy skončil můj synu. Nenáviděl jsi své bratry, protože jsi nevěděl, kdo jsi. Odlož vše co se stalo, teď znáš pravdu. Pojď se mnou za syny Pándua. Pojď se mnou, zavedu tě k nim. Budou tě uctívat a udělají tě vládcem Země. Odedneška je tvůj osud spojen s nimi, musíš opustit Durjódhanu a jít se mnou. To je laskavost, pro kterou jsem si přišla."
Na Karnově tváři se objevil jeho obvyklý ironický úsměv a řekl : "Je to hodně zvláštní doba. Během posledních dvou dní mi dvě nejvznešenější bytosti nabízejí Zemi. Obě říkají, že mi Judhišthira bude sloužit. Ale matko, řekni mi, co se skutečně stane, když půjdu s tebou ?"
Kuntí bez váhání pravila : "Ardžuna padne k Tvým nohám a vaše vzájemná zášť zmizí stejně jako temnota mizí před sluncem. Pánduovci vyhrají válku a ty budeš vládnout světu, protože jsi můj nejstarší syn. Karna už nebude víc syn vozataje, ale císař celé Bháraty. Všechno tvé trápení se ti vrátí v poctách a slávě. Pojď se mnou."
Náhle sluneční disk začal zářit oslepujícím světlem. Kuntí a Karna byli pohlceni tajemnou září. Hlas promluvil z nebe, řeky i země, hlas boha Slunce, pána dne : "Můj synu, udělej to, co matka žádá. Žij dlouho a buď pánem světa."
Karna s pláčem rychle vstal, ale tajemná záře v mžiku zmizela. Karna stál a zíral na Kuntí. Pak pomalu pravil : "Matko, nemáš vůbec představu, jak moc jsem tě celá ta léta nenáviděl. Slíbil jsem si, že tě vyženu s nadávkami, jestli tě někdy potkám, protože jsi zodpovědná za všechno moje trápení." Karna vzal Kuntí za ruce a pokračoval : "Nyní tě vidím před sebou s očima plnýma slz. Jediné co cítím je veliká láska a jen těžko mohu uvěřit, že to cítím já - Karna. Lásku a obrovský smutek, který nemohu popsat."
"Miloval jsem svou matku Rádhu jako nikoho jiného, ale i tato láska bledne předtím, co cítím k tobě. Láska k mým bratrům mne zaplavuje a já, který znám jen nenávist, to nemohu unést. Jak se s tou hroznou láskou, která drásá mé srdce, mohu vyrovnat?"
Kuntí s pláčem Karnu objala a přivinula ho k tělu matky. Shora je pozoroval zapadající bůh Slunce.
Kuntí řekla : "Pojď se mnou k tvým bratrům."
Karnovo mohutné tělo s otřásalo pláčem : "Ne, na to nesmím ani pomyslet !"
"Co to říkáš? " zvolal Kuntí. "Přece s nimi nechceš bojovat, když víš, že jsou to tvoji bratři."
Karna zíral na vlnící se hladinu Jamuny, probleskující září zapadajícího slunce. Odvrátil svou tvář od matky a řekl : "Ano, budu s nimi bojovat, protože nemohu opustit Durjódhanu. Celé ty roky, kdy mne pronásledovalo stigma vozatajova syna, jen on stál neochvějně vedle mne. Posadil mne vedle sebe do síně v Hastinápuru a po válce chce svět sdílet se mnou."
"Můj život byl víc krutý než si dokážeš představit. Vyrostl jsem jako vozataj, ale má krev se vařila touhou být lučištníkem. Kdo kdy slyšel o tom, že se vozataj stal bojovníkem ? Prosil jsem Drónu, aby mne učil, ale vyhnal mne, protože jsem nebyl princ. Obešel jsem všechny učitele, ale i ti mne vyhnali a mnohdy se mi vysmívali. Nakonec jsem šel za Parašurámou. Byl jsem tak zoufalý, že jsem chtěl zemřít, pokud mne odmítne. Zalhal jsem vznešenému Parušurámovi, že jsem Brahmín a on mne přijal. Byl na mne hodný a velkoryse mne naučil vše co znal. Na závěr, když můj výcvik byl u konce, odhalil, že nejsem Brahmín. Možná v prorocké vizi viděl kdo ve skutečnosti jsem a proklel mne."
"Pak jsem přišel do Hastinápuru, na ten turnaj." Karna se opět podíval na matku a stín bolesti přeběhl přes jeho tvář. Kuntí tiše plakala. Karna se zeptal : "Poznala jsi mne hned, jak jsi mne spatřila, že ? Podle mého brnění a náušnic. Srdce matky mne muselo vycítit i bez nich. Nic jsi neřekla, nepřišla jsi ke mně. Nebudu se ptát proč, nechci tě víc trápit."
"Povím ti o Durjódhanovi. Když se mi Bhíma a Ardžuna vysmívali a Ardžuna se mnou odmítl bojovat, Durjódhana mne korunoval na krále Angy. Když jsem se ho zeptal, co si přeje, tak řekl :'Jediné, co si přeji, je tvá láska.'"
"Tak je to mezi námi od toho okamžiku. Mé srdce patří Durjódhanovi a on mne miluje víc než své bratry. Tuto lásku nemohu zradit, i když mne to bude stát život."
Karna si povzdychl : "A do včerejška jsem neměl žádný problém milovat Durjódhanu a být mu věrný. Ale tyto poslední dva dny byly jako dva životy a dvě smrti. Ach matko, ta pravda, kterou jste mne Kršna a ty ranili, je tak krutá. Náhle necítím žádný hněv ani zášť k Judhišthirovi a Ardžunovi, jen záplavu lásky. Myslíš si, že mne musíš prosit, abych šel s tebou ke svým bratrům ? Nevíš jak moc po tom toužím. Vzdal bych se tohoto života a deseti dalších, kdybych to mohl udělat. Běda, jsem prokletý, nejnešťastnější muž, protože to nejde."
Karna umlkl. Kuntí zoufale zvolala : "Proč ne mé dítě ? Vždy jsem Tě milovala Karno a mé srdce pukalo, když Tě Ardžuna opovržlivě nazýval synem vozataje. Smiluj se nade mnou můj synu. Tvá matka nesla své břemeno už příliš dlouho. Co jsem Ti udělala, bylo neomluvitelné, ale byla jsem příliš mladá a obávala jsem se světa. Celý život jsem cítila prázdnotu, kterou ani mých dalších pět synů nedokázalo zaplnit. Dnes jsme konečně spolu a nechci tě znovu ztratit. Pojď se mnou Karno, uzdravme svá srdce se společně !"
Kuntí se opět rozplakala. Karna vzal její tvář do svých rukou a řekl : "I když toužím jít s tebou, tak nemohu. Durjódhana je na mně závislý. Ty jsi za mnou přišla v tuto polední hodinu, ale on byl se mnou celou dobu. Váže mne k němu tisíce pout lásky. Čest pro mne měla vždy větší hodnotu než můj život. Jaká čest mi zbude, když zradím svého nejlepšího přítele v největší nouzi ? Mé srdce touží jít s tebou, ale mé srdce nepatří mně, ale Durjódhanovi."
Kuntí chtěla něco říct. Ale Karna ji zastavil. "Matko, vím proč jsi dnes přišla, strachuješ se o své syny. Víš kdo jsem a bojíš se mne. Nemáš však důvod se bát. Durjódhanova věc je odsouzená k smrti a my všichni spolu s ním také. Pánduovci musí vyhrát tuto válku a my, jejich nepřátelé, musíme zemřít. A navíc, Kršna je s nimi. Kdo na tomto nebo na jiném světě se mu může postavit ? On je Avatár, neměj žádný strach, ta strana, kde je Kršna, vyhraje."
Kuntí stále vypadala ustrašeně, tak Karna pokračoval :"Nejvíc se obáváš o Ardžunu, protože jsme přísahali, že jeden druhého zabijeme. Řeknu ti, proč Ardžuna musí vyhrát a proč Karna musí zemřít. "
"Zaprvé, můj učitel Parušuráma mne proklel, řekl, že zapomenu všechny mantry božských zbraní, až budu bojovat se svým největším nepřítelem. Potom mne proklel brahmín, kterému jsem zabil krávu. A nevšimla jsi si ? Mé brnění a náušnice jsou pryč. Sám Indra přišel v tuto hodinu mého obřadu prosit o almužnu, tak mne nyní jeho syn může zabít. A nakonec Kršna a ty jste mi vzali mou největší zbraň, mou zášť. Okradli jste mou mysl o její sílu. Jak mohu zabít Ardžunu, když vím, že je můj bratr? Když ho miluji."
Karna se tiše rozplakal. Kuntí objala svého syna a položila jeho hlavu do svého klína. Tak zůstali dlouhou dobu, až se začalo stmívat. Karna se zvedl a řekl : "Už neplač, matko. Nesmíš plakat dnes, když jsme se konečně našli. Syn potřebuje mateřské požehnání. Prosím, požehnej mi. Řekni, že má sláva přetrvá věky a já najdu svůj klid alespoň v nebi."
Karna se poklonil matce k jejím nohám a její slzy ho zkrápěly. Kuntí zvedla svou ruku a požehnala mu. Karna řekl . "Nikdy jsem nikomu neodmítl almužnu, když přišel v tuto hodinu mé oběti. A teď jsem odmítl mou vlastní matku. Ale nechci tě poslat pryč s prázdnýma rukama. Mám pro tebe jeden dar, ne však ten, pro který jsi si přišla, ale takový, který bych ti stejně dal. Nezabiju čtyři ze tvých synů, až se střetneme v bitvě - Judhištiru, Bhímu, Nakulu a Sahadévu. Žádný z nich nezemře mou rukou. Ale Ardžuna a já musíme bojovat. Musíme se střetnout v boji na život a na smrt, aby svět věděl, kdo byl nejlepší lučištník. Ovšem, jeden z nás ví, že bojuje proti svému bratrovi a ten druhý to neví. Nevadí, jeden z nás musí zemřít a tak po válce budeš mít zase pět synů, tak jak jsi vždy měla."
Pak už to Karna nemohl déle unést a chraptivě řekl : "Teď odejdi, než mé srdce pukne, prosím běž pryč."
Kuntí začala hlasitě naříkat. Karna ji objal : "K čemu je tvůj pláč dobrý ? Pro nás oba je příliš pozdě. Ani řádek, ani slovo toho, co bohové pro nás napsali, se nezmění. Naše životy jsou již rozhodnuty, byly dány dávno předtím, než jsme se narodili. Každý okamžik a jejich konec také. Nebreč a raději se za mne modli. Modli se, abych dosáhl nebe, kam všichni padlí válečníci odcházejí a abych, alespoň tam, našel klid a mír."
"Ó jakou lehkost teď cítím! Všechen můj smutek je pryč. Jako kdyby všechny mé hříchy byly odplaveny slzami mé matky, vzácnějšími než svaté vody řeky Jamuny."
Karna horečně líbal její ruce a tvář. Pak znovu řekl : "Běž pryč, dokud to ještě mohu unést. Je pozdě a nikdo nesmí vědět, že jsme se setkali. Ať je tento čas jenom dalším snem."
Karna musel pomoci matce vstát, naposled se objali. Pak se Kuntí otočila a bez dalšího pohledu pomalu odešla zpět do města. Karna se za ní díval a i když už dávno zmizela z jeho očí, stále zůstával na břehu řeky.