Kapitola šestnáctá - Konec války

Vítězní Pánduovci a královna Draupadí

Konec války

Další den se velitelem Kuruovské armády stal Šalja. V zoufalé bitvě vedl vojáky o bitvy, ale během krátké doby byli všichni vojáci pobiti. Zůstal jen Durjódhana, kterého v bitvě kyji zabijl Bhíma. Přežili ještě tři další bojovníci, kteří v noci napadli tábor spící Pánduovské armády a pobili všechny muže, kteří přežili osmnáctidenní masakr. Zemřeli tam i všichni synové Pánduovců. Pánduovci a Kršna přežili, protože podle tradice spali v táboře poraženého nepřítele.
Nyní se musí provést oběti za všechny padlé bojovníky. Pánduovci obětují pro své syny. Kuntí stojí opodál a myslí na Karnu. Ani po smrti se mu nedostalo spravedlnosti. Všichni jeho synové padli a i on zemřel jako sirotek, kterého z něj udělala.
Kuntí přistoupí k Judhištirovi a položí mu ruku na rameno. Ten je překvapen, otočí se a zeptá se : "Co se děje, matko ?"
Kuntí se třese smutkem a tečou jí slzy. Nakonec řekne : "Judhištiro, je ještě jeden bojovník, za kterého musíš udělat oběť."
Kršna stál opodál a pozoroval ji se smutným úsměvem. Jak dobře držela Kuntí své tajemství. Nepromluvila ani na začátku války, ani když Karna padl. Věděla, že kdyby promluvila, Judhištira by upustil od války a utekl o lesa.
Judhištira byl zmaten : "Jak to matko. Já znám naše mrtvé a všem jsem jim obětoval. Nejsem tak nezdvořilý, abych zapomněl na někoho, kdo za mne položil život."
Ostatní Pánduovci přišli blíž, aby se dozvěděli, co má matka na mysli. Kuntí zašeptala : "Karna, musíš provést oběť i za něj."
Judhištira ztuhl : "Karna ? Proč bych mu měl obětovat. Byl to vozatajův syn a náš nepřítel. Jeho synové jsou mrtví, tak jeho otec musí provést oběť. Jsem válečník, jak mám udělat oběť za vozataje ? Proč to říkáš ? Nerozumím ti."
Kuntí se rozplakala a některé ženy se ze zvědavosti přišly podívat blíž. Judhišthira se podrážděně zeptal : "Matko, co se děje ? Proč pláčeš ?"
Kuntí se s obtížemi uklidnila, a znovu řekla : "Karna, musíš za něj provést oběť. Nebyl syn vozataje, ale válečník."
Šepot se rozlehl okolo : "Karna byl válečník !!"
Judhištira vypadal zmateně a jemně řekl : "Vždyť o Karnovi nic nevíš. Jak víš že byl válečník? A i kdyby, proč já mám za něj udělat oběť ? Copak neměl otce ?"
Teď to bylo na ní. Kuntí se zhluboka nadechla a řekla jasným hlasem : "Bůh Slunce Súrja byl otec Karny a jeho matka byla princezna. Zavolala Súrju mantrou, kterou dostala od mudrce. Karna se narodil jako plod jejich lásky. Narodil se se zlatým brněním a náušnicemi. Ale jeho matka byla panna, žila stále v domě otce a bála se odsouzení. Proto pustila dítě v dřevěné bedně po Ganze. Tam ho našel vozataj a vychoval ho. Jeho matka se vdala a měla další syny. Ale nikdy nezapomněla na svého prvorozeného syna, proti kterému se tak provinila."
Kuntí stojí na břehu posvátné řeky a slzy ji tečou z očí.
Judhištira se zeptal : "Kdo je Karnova matka ? Která žena mohla být tak bezcitná, že opustila své vlastní dítě hned po jeho narození ? Musíš to vědět, protože se zdá, že o Karnovi víš hodně. Která žena zničila to, co mohlo být tak vznešeným životem ? Žije ta žena ještě ?"
Všechny oči jsou upřeny na Kuntí. Ta se dívá do tváří svých synů, jednoho po druhém. Nakonec se podívá na Kršnu vidí jeho oči plné soucitu. To jí dá sílu odpovědět, otočí se k Judhištirovi a křikne : "Ano, Karnova matka žije a stojí před tebou, Judhištiro. Karna byl můj syn, mé první dítě !"
Kuntí se skloní a sklouzne na měkký říční břeh. Judhišthira stojí, jako kdyby ho zasáhl blesk. Pomalu se otočí k Ardžunovi, který vypadá ještě víc raněný. V mlze, která začala padat Judhištira šeptá, jako kdyby to byl sen, noční můra : "Zabili jsme svého bratra."
Náhle se ozve výkřik Ardžuny : "Co jsem to udělal, Judhištiro ? Zabil jsem mého bratra ! Zabil jsem svého vlastního bratra a měl jsem z toho radost."
Největší šok z Kuntí přiznání utrpěl Bhíma. Vzpomněl si na turnaj v Hastinápuru a na to, jak se mýlil a jak přesný byl Durjódhana.
Všichni Pánduovci si nyní vzpomínají na válku a na to, jak k němu byli krutí a sprostí a Karna jim věnoval život. Judhišthira se zeptal : "Matko, věděl Karna, kdo je ? Věděl, že jsme jeho bratři ?"
Kuntí sklopila hlavu a plakala. Kršna odpoví : "Ano, věděl." Všichni Pánduovci se otočí ke Kršnovi a Judhišthira se zeptá : "A ty jsi to taky věděl, můj pane ?"
"Ano"
Judhišthira se podívá na Kuntí a zvolá : "Jak jsi nám to mohla udělat ? Nechala jsi nás zabít našeho bratra. Víš, že když jsem slyšel, že Karna padl, běžel jsem na pole podívat se, jestli je to pravda. Víc než cokoli jiného, chtěl jsem Karnovu smrt. Bál jsem se bratra víc než jakéhokoli jiného člověka ? Matko, jak jsi nám mohla udělat tak hroznou věc ?"
Judhišthira se podívá na Kuntí a vidí, že její smutek je mnohem větší než ten jeho. Vidí, že smutku je už tolik, že ho ani nemůže unést. Povzdychne si a už nic neříká.
Spolu s bratry znovu vstoupí do řeky. Nyní obětují svému mrtvému bratrovi a zdá se že jejich slzy nahradí posvátnou vodu pro Karnovu poslední cestu. Nějak zmizel smutek ze smrti vlastních synů, mají na mysli jen jednu věc. Měli bratra, ale zabili ho.
Když ženy na břehu vidí Pánduovce truchlit, spustí nový nářek. Judhišthira pozvedne hlas nad ženské kvílení a prokleje ženy : "Zabili jsme svého bratra proto, že naše matka udržela své tajemství. Ať žádná žena už nikdy není schopna udržet žádné tajemství !"