Proč duchovně růst ?

jatra jogešvarah kršno jatra pártho dhanurdharah
tatra šrírvidžajo bhútirdhruvá nítirmatirmama

Kde je jógy Vládce Krišna, kde je Pártha, lukostřelec,
tam je krása, výhra, hojnost, pevnost a ctnost, to je soud můj.

Bhagavadgíta 18.78

      Toto je otázka, která zcela jistě napadla každého člověka. Proč někteří lidé chodí do kostela, meditují, odříkají se a dělají jiné mnohé činnosti, které nejsou tělu a mysli příjemné a nemají žádný finanční či hmotný efekt. Je nějaký důvod, proč bych to měl vykonávat i já? Má modlitba, meditace a odříkání nějaký praktický smysl?

Zkusím zde uvést praktický důvod:
      Pro mladého člověka, který všemi smysly prožívá všechny krásy, radosti a rozkoše, je sklon ke krocení smyslových potěšení téměř nepochopitelný. Člověk však není stále mladý, krásný, úspěšný a zdravý a s přibývajícím věkem odchází ona bezstarostná radost. Tehdy každý hledá nějaké jiné hodnoty. Kdo nezná duchovní hodnoty ze svého mládí, málokdy k nim najde cestu v pokročilejším věku. Jeho světské hodnoty budou postupně odcházet a on se postupně ocitne sám, smutný a ohrožovaný světem i blížícím se vlastním odchodem.
Pokud je člověk veden k duchovnímu cvičení od mládí svými rodiči, a to nejlépe jejich vlastním příkladem, má vždy po celý život hodnotu, která nikdy nepomine. Člověk věřící ve věčného Boha má i věčný smysl života. Takový člověk má útočiště, kam se může schovat a kde může odložit svou zátěž ze světa.
     Na druhou stranu člověk, který nedbá řádu, nedbá moudrosti a následuje své touhy bude ve většině případů nést břemeno své nezodpovědnosti po mnoho let. Pro jeho chybu nebude trpět jen on sám, ale také jeho děti, jeho rodiče i ostatní blízcí lidé. Svět už je takový, že se každý prohřešek proti řádu časem vymstí.

Proč existují náboženství
      Náboženství existují z více důvodů. První a samzřejmě nejdůležitější je udržovat odkaz lidí, kteří dosáhli cíle. Mudrc, který se osvobodil od světa a spočinul v Božském stavu je ve všech ohledech roven Bohu a proto se zde udržuje Boží poselství. Mudrc sám je zosobněním nepochopitelného ducha i nekonečného vesmíru. Mudrc je symbolem systému, ve kterém se odehrává život každého člověka.
      Druhý důvod je předávat tento odkaz, toto nevýslovné bohatství ostatním lidem. Lidé jsou různí a proto jsou různé formy náboženství. Přesto všechna náboženství uctívají jediného Boha. A toto uctívání, toto sebezdokonalování je nejvyšší formou psychologie. Žádná světská organizace nemá tak úžasný prostředek k tomu, aby dala jednoduchý a srozumitelný smysl pozemské existence.

Co dostanu za své odříkání ?
      Co je největší dar od Boha? Věřící člověk je osvobozen o strasti. Nesmíme však čekat, že budeme naprosto osvobozeni od světského utrpení a ztrát. To není možné. Svět je pomíjivý a lidský život je konečný.
     Jak budeme osvobozeni od utrpení? Víra v Boha pracuje na dvou úrovních. Tím, že lidé dodržují pravidla, která jsou stanovena všemi náboženstvími, se mohou vyhnout mnohým zbytečným nepříjemnostem, která by si jistě z neznalosti a zaslepenosti do dalšího života připravili. Navíc mají věčného přítele, u kterého mohou nalézt útěchu vždy, když utrpí od světa nějakou újmu.

Musí se začít už v mládí ?
      Občas se může stát, že člověk najde nepomíjivé duchovní hodnoty v pokročilejším věku, ale je to spíš výjimka. Pravidlem je, že pokud někdo nebyl veden k duchovnu od dětství, nikdy jej později nenalezne. Vždyť i české přísloví zní, "Co se v mládí naučíš, ve stáří jako když najdeš." Kdo se nic nenaučil, taky nic nenajde.

Je nějaký nejvyšší cíl duchovní snažení ?
      Samozřejmě existuje nejvyšší stav svobody, který se snažím objasnit v knize Svět mysli. Tento stav je nepopsatelný a nevysvětlitelný asi stejně jako nemůžete popsat slepému člověku jak vypadá nějaká scenerie. Člověk nevědomý nezná pocit svobody stejně jako člověk nevidomý nezná světlo a barvy. Nelze si představit něco, co se naprosto vymyká všem dosavadním zkušenostem. Nicméně je možné tohoto stavu dosáhnout poctivým duchovním cvičením.

Má nejvyšší stav nějaké jméno ?
      Nejvyšší cíl je spočinutí v trvalém štěstí. Šrí Ramana Maharši řekl : "Štěstí je přirozený stav člověka a není žádnou chybou, když po něm toužíme. Chybou je hledat štěstí venku ve světě, protože štěstí je pouze uvnitř." Nejvyšší stav je spokojenost ve stavu nejvyšší svobody. Všichni lidé touží po svobodě, nezávislosti a tím i štěstí. Ve světě však neexistuje naprosto nezávislý stav. Tělo je vždy závislé na tisících podmínek. Pouze duch člověka může být svobodný, osvobozený od závislostí na těle ve kterém žije. Opět si dobře všimněte, není to osvobození od těla, to nejde, to je jen smrt. Je to odstranění závislostí ducha na těle. Je to svobodná existence vznešeného ducha v čistém a uspořádaném těle.

Co když se nepodaří dosáhnout nejvyššího cíle ?
      Člověk, který poctivě cvičí, je díky svému cvičení zbaven mnoha zbytečných nepříjemností, které by si jistě způsobil, kdyby se nevzdělával a necvičil. Člověk, který pevně věří ve věčnost a pevně stojí na základech morálky stanovené od Boha, takový člověk zcela jistě prožije plnohodnotný život a díky víře dosáhne svého osvobození v chvíli smrti. A ani smrt pro něj nebude žádnou nepříjemností, neboť se bude těšit na odchod z tohoto nestálého světa do světa věčného ticha a blaženosti.